V první polovině 10. století vznikl na protějším břehu Vltavy, na jihu pražské kotliny, další hrad, pojmenovaný původně Chrastěn, později Vyšehrad. Jeho založení mělo zprvu zřejmě vojenský, obranný účel, brzy však získal význam i politický a stal se rovněž sídlem českých knížat. Jeho funkce vzrostla zejména v 11. stol. za vlády knížete a krále Vratislava, který zde nechal postavit knížecí palác, spojený mostem s nově založenou vyšehradskou kapitulou. Současně vznikal v sousedství o něco starší baziliky sv. Vavřince nový kapitulní kostel sv. Petra.

   Podpora, kterou Přemyslovci poskytovali církvi, vyvrcholila již předtím v druhé polovině 10. stol. za vlády Boleslava II., kdy bylo na Pražském hradě založeno biskupství a Praha se tak stala cen­trem církevní organizace českého knížectví. Současně tu byl založen při kostele sv. Jiří první klášter v Čechách, jehož abatyší se stala sestra Boleslava II. Mlada.  Následovalo založení první­ho mužského kláštera v Čechách, v Břevnově. Počet kostelů na Pražském hradě vzrostl, jiné církevní stavby byly přestavěny.

Několikeré obléhání Pražského hradu v 10. století a v první polovině následujícího století vedlo nejprve kníže­te Břetislava l. k tomu, že po roce 1041 začal budovat nové, valové hradní opevněni. Podobně ve 12. století Soběslav I. a po něm Vladislav II. pokračovali v upevňovaní Hradu hradbami vyzděnými z kamene a v jeho rozsáhlé přestavbě. Škody napáchané při obléhání Hradu knížetem Konrádem Znojemským byly do konce 12. století napraveny. Uvnitř nového opevněni stály nový kamenný jednopatrový knížecí palác s kapli Všech svatých, nové sídlo pražského biskupa,a přestavěná basilika sv. Jiří.

   Nejspíše v průběhu druhé poloviny 11. století se začalo rozšiřovat těžiště hospodářského života z podhradí na levém vltavském břehu na protilehlou stranu řeky. O tomto vývoji nová zjištění přinášejí v posledních desetiletích archeologické výzkumy.

Na počátku 12. století, jak píše kronikář Kosmas, se na rozsáhlém tržišti, které vzniklo na místě pozdějšího Staroměstského.náměstí, konaly pravidelné sobotní trhy. Ve druhé polovině 12. století je tento vývoj přesouvání hospodářského života do blízkosti tohoto tržiště ještě zřetelnější. V té době zde s největší pravděpodobností vznikl opevněný dvorec českého knížete, z něhož se později vyvinula celnice a místo, kde nacházeli útočiště cizí kupci (Ungelt). Spojení mezi Pražským hradem a rozsáhlým, téměř hektar velkým tržištěm zajišťoval od r. 1172 kamenný Juditin most. Jeho stavbu si vynutil rozmach osidlování pravého, staroměstského břehu Vltavy.

   Na levém břehu, na pozdějším malostranském území stály např. vesnice Nebovidy, Obora, Újezd a Rybáře (v místech dnešního Klárova). Na pravém břehu Vltavy vznikly např. osady Rybník, Újezd sv. Martina, Podskalí, Opatovice, (Chudobice, Poříčí a Zderaz. Některé osady kolem Hradu a podhradí žijí dodnes v názvech pražských ulic. Také zde vznikaly malé jednoduché církevní stavby (např. dodnes zachovaná rotunda sv. Longina nu Novém Městě).

Kromě slovanského obyvatelstva, které tvořilo většinu, žili v Praze také menšiny cizinců - Židů, Němců (osada na Poříčí) a Románů, kteří se podíleli na dálkovém a domácím obchodě nebo se uplatňovali v některých speciálních oborech řemeslné výroby.

V rozmezí od počátku 12. století zhruba do r. 1230 se v Praze plně prosadil románský sloh. Většinou na konci tohoto období se vytvořila kamenná domovní zástavba zejména v nynějších ulicích Kaprové, Linhartské, Husově, Jilské, Řetězové, Karlově, Melantrichově, v západní části Celetné ulice, při ústí ulice Železné a v blízkosti severní a východní fronty nynějšího Staroměstského náměstí. Ojediněle byl nalezen románský dům na Hradčanském náměstí. Do dnešní doby bylo v Praze objeveno na 70 domů, z nichž některé byly až trojpodlažní. K tomuto kamennému Indru pražského podhradí se přimykalo mnoho domů dřevěných a polozemnic na okrajích zá­stavby. Obraz raně středověkého města doplňovaly románské kostelíky a rotundy, jichž bylo nej­více na území pozdějšího Starého Města (sv. Jana Na zábradlí, sv. Kříže, sv. Vavřince, sv. Lin­harta, sv. Valentina, sv. Martina ve zdi, P. Marie Na louži, sv. Filipa a Jakuba, sv. Ondřeje, P. Marie před Týnem, sv. Klimenta, sv. Jiljí).

Církevní objekty, které vytvořily základ vznikající církevní organizace budoucích pražských měst, nebyly jediné. Na území Prahy se usazovaly rovněž mocné klášterní církevní instituce. K dosavadním dvěma benediktinským klášterům přibyl řád premonstrátů na Strahově a řád johanitů vystavěl své opevněné sídlo s kostelem P. Marie pod řetězem při ústí Juditina mostu. Na počátku 13. století sem přenesli své sídlo také pražští biskupové. Ani území na pra­vém břehu Vltavy nezůstalo bez klášterů. Ve stejné době se tam usadili templáři a dominikáni.

V průběhu 12. a na počátku 13. století došlo v prostoru pozdějšího Starého Města k největší koncentraci obyvatelstva (odhaduje se kolem 3 500 osob) a také k největší stavební činnosti. Zárodkem samosprávy budoucího města bylo ustanovení správního a soudního úředníka čes­kým panovníkem s tím, že tento tržní rychtář měl vykonávat dozor nad tržištěm. První zmínka o tržním rychtáři pochází z r. 1212. V této souvislosti je třeba se také zmínit o blíže neurčeném privilegiu pro německou osadu na Poříčí z konce 11. století, které kníže Soběslav II. v letech 1174 až 1178 rozšířil a potvrdil.

V období konce 9.-počátku 13. století se tak v prostoru mezi Pražským hradem a Vyšehra­dem vytvořila aglomerace více či méně roztříštěného osídlení, která však svým rozsahem nále­žela k nejvýznamnějším toho druhu ve střední Evropě. Tato aglomerace či podhradí, nazývané zprvu Mezigrady a později podle panovníkova sídla Praha, utrpěla sice odklonem dálkových obchodních cest v průběhu 10.-11. století, přesto však právě díky svému rezidenčnímu charakteru, v němž nabyly významu diferencovaná řemeslná výroba a domácí obchod, se dále rozvíje­ly aby se v dalším období postupně přeměnila v několik samostatných středověkých měst.

Vývoj pražského podhradí se od počátku 13. století zrychlil. Příznivě se v tomto vývoji odrážely především změny hospodářské povahy. Ekonomický vývoj Prahy probíhal ve znamení rozvoje řemeslné výroby, prohlubování specializace jednotlivých řemesel a rozvoje obchodu. V hos­podářském životě Prahy právě z těchto důvodů začalo hrát stále důležitější roli staroměstské tržiště a v průběhu následujícího období další specializovaná tržiště, která vznikala podle potře­by souběžně s narůstajícím objemem domácího obchodu.

Hospodářský rozmach Prahy vedl k další sociální diferenciaci obyvatelstva na bohatý obchod­nický patriciát, střední řemeslnické vrstvy a chudinu. V čele města stál patriciát, který bohatl z obchodu a částečně i z účasti na dolování stříbra. V jeho obchodním podnikání měla zásadní význam kodifikace práva hostí. Po jejím vydání na počátku 14. století bylo pražským kupcům oficiálně přiznáno monopolní postavení v domácím obchodě, neboť cizinci směli prodávat své zboží v Praze pouze prostřednictvím domácích kupců, a nikoliv na veřejném tržišti, ale jen v Týnském dvoře (Ungelt), který byl panovníkem založen ve druhé polovině 12. století v těsném sousedství staroměstského tržiště původně jako útulek pro cizí kupce. Mezi pražskými obchod­níky měli důležité postavení Židé, kteří se v důsledku ekonomických omezení, daných jejich ná­boženskou příslušností, mohli uplatnit pouze v obchodě a v půjčování peněz na vysoký úrok -lichvě. Jejich majetek byl cenným zdrojem příjmů královské komory, jež si osobovala práva dis­ponovat s židovským majetkem podle potřeby.

Početnou vrstvu městského obyvatelstva představovalo řemeslnictvo, které se již ve 13. století snažilo prosadit v městském zákonodárství ochranářské principy, jež se nejprve zaměřovaly na vyloučení dovozu cizích řemeslných výrobků do města a později šly ještě dále k rovnostářským opatřením. Současně se řemeslníci snažili založit své vlastní cechovní organizace, což zprvu naráželo na nedůvěřivost krále a patriciátu. Předpokládá se, že koncem 13. století již v Praze existovaly první takové organizace - cechy. K vydání prvních cechovních artikulů pro staroměst­ské krejčí došlo r. 1318 a po nich následovaly další. Počet cechů se pak dále zvětšoval, jak dochá­zelo k rozvoji specializace v řemeslné výrobě.

Bohatý patriciát, převážně německého původu, na němž byl mnohdy finančně závislý i pa­novník, se snažil o posílení svého vlivu na řízení města na úkor královské moci, reprezentované rychtářem. V tomto případě se výjimečně shodovaly zájmy patriciátu a řemeslnictva. Na konci 13. století dosáhly snahy patriciátu určitého výsledku, když král Václav II. povolil Staroměstským najmout městského písaře. Radnici si však směli zřídit až r. 1338 za krále Jana Lucemburského.

   Se zvyšováním bohatství patriciátu Starého Města rostly také jeho politické ambice. Moc patriciátu, který se snažil ve všem vyrovnat šlechtě, se projevila výrazně v období nástupnických bojů o královskou korunu po vymření Přemyslovců v letech 1306-1310. V konfliktu mezi Jindři­chem Korutanským a Rudolfem Habsburským část patriciátu vedená Velflovici a Mikulášem Tausendmarkem podporovala Jindřichovu kandidaturu. Olbramovici stáli v čele prohabsburské strany. R. 1309 dokonce pražští patricijové ve spolupráci s kutnohorskými zajali představitele české šlechty a nutili je souhlasit s posílením politického vlivu patriciátu na řízení země. Teprve vítězství Jana Lucemburského a jeho příchod do Prahy znamenaly pro Prahu uklidnění. Když však vypukly spory mezi novým králem a šlechtou, podporovali staroměstští měšťané krále, který jim na oplátku udělil řadu privilegií, mezi nimiž souhlas se zřízením radnice znamenal vý­znamné posílení městské samosprávy.

Dynamický hospodářský vývoj Prahy v průběhu 13. století doprovázely významné změny pře­devším ve stavební činnosti a v osidlování pražského území. Centrum pražského podhradí se již během 12. století přesunulo na pravý břeh Vltavy. Na širším pravém vltavském pobřeží vzniklo do počátku 13. století několik desítek zemědělských a řemeslnických osad a několik osad trhových. Souvisle však byl zastavěn pouze prostor kolem staroměstského tržiště. Od počátku druhé třeti­ny 13. století se toto pražské podhradí začalo měnit ve středověké město (zahrnující i tzv. Havel­ské město) se všemi průvodními znaky a začalo být nazýváno Staré Město pražské.

Proměny Prahy byly spojeny s obdobím panování krále Václava I., který přikázal hned na počátku své vlády opevnit vymezenou část staroměstské aglomerace a tím položil základ nově se formujícího Starého Města na ploše zhruba 140 hektarů, to jest dvojnásobku její původní rozlohy. Tento panovník potvrdil také starší výsady pražských Němců a doplnil je o nové. Vybu­dováni hradebního opevnění, které využívalo Vltavy co nejvíce k obranným účelům, podstatným způsobem ovlivnilo další vývoj osídlování pravého vltavského břehu. Hradby a příkop oddělily Staré Město od ostatního pravobřežního osídlení bez ohledu na existující hospodářské vztahy. V případě osady Újezd sv. Martina dokonce oddělily kostel, který stál uvnitř hradeb, od části liastni osady, jež zůstala vně hradeb. Zatímco významné osady ve směru k Vyšehradu do obvo­du Starého Města nebyly zahrnuty, patřily nyní do staroměstského okrsku málo osídlené nebo posté prostory jihovýchodně nebo východně od staroměstského tržiště.

Součástí přeměny staroměstského osídlení ve středověké privilegované město bylo založení německé kupecké osady u kostela sv. Havla kolonisty z jižního Německa. Došlo k tomu nejspíše vletech 1232-1234 a lokátorem nově založeného „města u Sv. Havla" byl královský mincmistr Eberhard z rodu Velfloviců. Zatímco osadu u Sv. Havla charakterizovala pravidelná uliční síť s centrální m tržištěm u kostela a se zástavbou, kterou tvořily výstavné měšťanské domy, zástav­bu okolo staroměstského tržiště a k němu přilehlých ulic charakterizovala nepravidelná uliční síť, vycházející z historicky vzniklého půdorysu tvořícího se podél základních komunikačních tras. Také původní románské domy a dvorce zde byly různorodé. Nejprve se lišila osada u Sv. Havla také svým vlastním právním a správním řádem, na konci 13. století však v tomto ohledu splynula se Starým Městem.

Do nesouvisle osídlených částí opevněného města se nestěhovali jenom řemeslníci a obchodníci Byly to především kláštery, které zde ještě před dokončením opevňovacích prací vytvořily autonomní sídelní jednotky. Volné plochy obsadily kazatelské a žebravé řády - dominikáni a minoritě. Dominikáni se přistěhovali z Poříčí a usadili se poblíž Juditina mostu v místech pozdějšího areálu Klementina. V jejich sousedství již existoval špitál křižovníků s červenou hvězdou. Do prostoru Starého Města se přesunul také řád německých rytířů, který svou komendu založil u kostela sv. Benedikta (na místě dnešního obchodního domu Kotva). Nejvýznamnější událostí však bylo založení klášterů minoritu a klarisek v prostoru východně od staroměstského tržiště, které měly podle jejich zakladatelů krále Václava I. a jeho sestry sv. Anežky přispět k charitativním potřebám města a ke zpevnění staroměstských hradeb v této části nově vznikajícího středověkého města.

Ke změnám v zástavbě a osídlení došlo také na levém břehu Vltavy. Závažnou událostí bylo roku 1257 založení Menšího Města pražského (Malá Strana) Přemyslem Otakarem II., který přinutil původní obyvatelstvo přestěhovat se do okolních vesnic a povolal kolonisty ze severních částí Německa, aby v prostoru pod Hradem založili středověké město. Domi­nantou města se stal farní kostel sv. Mikuláše. Ke komendě řádu johanitů a k biskupskému dvoru,, které zde již existovaly z dřívější doby, přibyl augustiniánský klášter sv. Tomáše. Ekonomicky bylo Menší Město daleko více než Staré Město závisle na potřebách panovnického dvora, což vyplývalo z jeho těsného sousedství s Pražským hradem. Ve 30. letech 14. století, po příchodu syna Jana Lucemburského Karla z Francie do Prahy, vzniklo třetí pražské město - Hradčany, založené nejspíše z jeho podnětu jako poddanské město spravované purkrabím Pražského hradu.

Intenzivní stavební činnost se rozvíjela v Praze zhruba do konce 70. let 13. století a časově se kryje s obdobím vlády Václava I. a Přemysla Otakara II. Její konec souvisel s počátkem brani­borské okupace Čech. Po polovině 13. století se začala měnit také celková dispozice měšťan­ských domů a v architektuře vystřídala románský sloh gotika. Uplatnila se výrazně především na nových církevních stavbách, jakými byly např. kostely sv. Salvátora a sv. Kláry v klášterech minoritu a klarisek Na Františku, kostel sv. Jakuba nebo Staronová synagoga. Období stavební činnosti bylo vystřídáno stagnací, která vyplnila dobu přibližně v rozmezí let 1280-1330. Tepr­ve ve 30. letech 14. století dochází k oživení stavební činnosti a k prvním zásahům městské sa­mosprávy do úpravy a čistoty ulic a veřejných prostranství.

K další významné etapě v historii Prahy, přesněji řečeno tří pražských měst a dvou hradů, došlo spolu s nástupem Karla IV. na český královský trůn. Ještě předtím však jako markrabě moravský začal Karel s přestavbou královského paláce, založil gotickou katedrálu sv. Víta a přispěl podstatnou měrou k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Teprve po smrti Karlova otce Jana Lucemburského r. 1346 však vznikl potřebný prostor pro rozvinutí vladař­ských schopností mladého panovníka.

Karel IV. začal s cílevědomou přeměnou Prahy ve své rezidenční město, které se svým rozsa­hem, výstavností a kulturní vyspělostí mělo řadit k největším městům v Evropě, jakými byly Řím, Cařihrad nebo Paříž. Nejvýznamnějším činem, který měl zvětšit území Prahy, bylo založení Nového Města roku 1348. To se vyznačovalo velkorysým urbanistickým řešením a rozsáhlostí. Roz­kládalo se na ploše 360 hektarů od Poříčí a Těšnova až po Vyšehrad. Do města, kolem něhož byly v krátké době postaveny hradby, se přestěhovala řada hlučných, především kovodělných řemesel. Vzniklo zde šest klášterů a devět kostelů. Výrazem městské samosprávy se stala radni­ce. Kolem r. 1360 došlo také ke zvětšení území Menšího Města (Malé Strany) a ještě dříve začal být přestavován Vyšehrad. Spojení obou vltavských břehů umožnil nově postavený kamenný most na místě někdejšího Juditina mostu.

Jiným významným činem Karla IV., jímž měla Praha získat na svém věhlasu v oblasti vzděla­nosti, bylo r. 1348 založení pražské univerzity, prvního vysokého učení ve střední Evropě. Na čty­řech fakultách univerzity studovali kromě Čechů také příslušníci sousedních národů. Vydáním Dekretu kutnohorského r. 1409 a odchodem cizích profesorů a studentů z Prahy získala pražská univerzita národní český charakter. S touto změnou souvisel i další růst její úlohy jako tribuny svo­bodného myšlení a ideologické orientace pro celou společnost, přijímající myšlenky na reformu církve a společnosti. Karel IV. významným způsobem podporoval církev a napomáhal upevnění její organizace. Kromě již zmíněného povýšení pražského biskupství na arcibiskupství povolával do Prahy nové církevní řády, především na novoměstské území, ve snaze podpořit univerzalistický charakter svého rezidenčního města. Nejvýrazněji se tyto tendence projevily při založení benedik­tinského kláštera Na Slovanech r. 1347, kde vzniklo středisko církevního slovanského písemnictví, jež mělo přispět ke sjednocení západního a východního křesťanství.

S rozvojem duchovního života souvisel velmi úzce rozvoj umění. V architektuře, s níž bylo spojeno sochařství, dominovala až do počátku husitských válek stavební huť Petra Parléře a jeho spolupracovníků, která navázala na činnost Matyáše z Arrasu při stavbě katedrály sv. Víta. Je­jím dílem byl také nový most přes Vltavu, Staroměstská mostecká věž a její sochařská výzdoba a stavba staroměstského kostela P. Marie před Týnem. Karlův císařský dvůr zaměstnával rovněž řadu významných malířů (Mikuláš Wurmser ze Štrasburku, Theodorik, Mistr emauzského cyk­lu. Mistr Osvald ad.) a uměleckých řemeslníků, kteří žili a působili v Praze.

Koncem 14. století sochařská tvorba i malířství v Čechách vyústily v tzv. krásný sloh. Díla tohoto uměleckého směru jsou nejen vrcholné kvality, ale jsou i formálně dokonalá a technicky vytříbená. Předpokládá se, že jedna ze sochařských dílen byla i v Praze. V Praze měl jistě dílnu i Mistr třeboňského oltáře, čelný představitel krásného slohu v deskovém malířství. Za vlády Václava IV. dosáhla pozoruhodných výsledků knižní iluminace. Rozkvět prožívalo rovněž písem­nictví, kde vedle tradiční latiny se stále více uplatňovala němčina a čeština.

S tímto rozmachem kontrastovaly sociální a náboženské rozpory ve společnosti, které se za­čaly nejvýrazněji projevovat právě v Praze. Za vlády Václava IV. došlo k prohloubení celospole­čenské krize, která svůj výraz našla především v kritice soudobých církevních poměrů. Předmě­tem ostré kritiky se staly zejména papežské schizma a fiskalismus, v domácích poměrech úpadek morálky kléru a mnohých řeholníků. Dokladem napjatých vztahů mezi státní mocí a vyšším klérem byl např. známý konflikt mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Po řadě domácích i cizích kazatelů, žádajících reformu církve, stanul v čele kritiků církevních poměrů Mistr Jan Hus. Ve svých kázáních v Betlémské kapli vycházel nejen z názorů ivych domácích předchůdců, ale i ze spisů anglického reformátora Johna Wicklefa. Husovy názo­ry našly v Praze největší ohlas u středních řemeslnických vrstev a chudiny. Po jeho odchodu z Prahy, a zejména po upálení roku 1415 v Kostnici, došlo v zemi k další radikalizaci poměrů. Do čela revolučního hnutí v Praze se postavil Jan Želivský, kazatel u P. Marie Sněžné. Pod jeho vedením došlo roku 1419 k násilnému převratu na Novém Městě a touto událostí začalo v Čechách období husitských válek.

Došlo-li ve 13. století za vlády posledních Přemyslovců k vybudování pevných základů české­ho státu, bylo .14. století svědkem vzestupu jeho slávy a moci, ale také příznaků velké sociální, politické a náboženské krize, která na počátku 15. století vyústila v husitské války a řadu domácích třenic a konfliktů.

V období od bitvy u Lipan až po skon Jiřího u Poděbrad (1434 - 1471) si pražská města udržela významné postave­ní, získané v předcházejícím revolučním období. Kališnický patriciát, který určoval městskou politiku, odrazil chabé pokusy oslabené královské moci o znovuovládnutí rychtářských úřadů a o obnovení zeměpanského vlivu nad Prahou. V dlouhém období bezvládí po smrti Albrechta Habsburského (1439) naopak sám usiloval o získání rozhodující politické pozice v zemi. Své ctižádostivé ambice neváhal podepřít spojenectvím s koalicemi kališnické šlechty, ale také pod-vrženým městským zákoníkem, tzv. soběslavskými právy, která měla dát jeho snahám historické oprávnění. Bez ohledu na přeceňování vlastní politické váhy a na konečný neúspěch snah o he­gemonii uvnitř rodící se stavovské společnosti sehrála Praha klíčovou úlohu v mocenských zá­pasech v zemi mezi lety 1439-1453. Do popředí však při nich znovu vystoupily rozpory mezi zájmovými skupinami uvnitř pražských měst, které vyústily v dočasné ovládnutí radnic patricijskými skupinami, spjatými s konzervativně kališnickou panskou stranou nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce. Konec jejich vládě učinilo dobytí Prahy vůdcem východočeského svazu kališnické šlechty a měst Jiřím z Poděbrad v září 1448. Politická a náboženská koncepce po­děbradské strany byla blízká většině Pražanů všech sociálních vrstev a utrakvistická pražská města se stala jednou z hlavních a nejvěrnějších opor Jiřího v době jeho zemského správcovství i pozdější královské vlády. Odměnou jim bylo nejen potvrzení starých privilegií a všech zisků z husitské revoluce, ale také udělení řady nových výsad.

Tato okolnost spolu s ukončením vnitřních válek v Čechách a s oživením středoevropské eko­nomiky po polovině 15. století přispěla k obnovení dynamiky řemeslné výroby v Praze a k po­stupnému znovunavázání zpřetrhaných vnitřních i mezinárodních obchodních styků. Vzestup řemeslnictva, které tvořilo většinu plnoprávného pražského měšťanstva, přinesl s sebou nový rozkvět a zdokonalení cechovní organizace. Městské obce, stejně jako jednotliví zámožní měš­ťané, začaly soustavně zvětšovat svůj pozemkový majetek za hradbami a přetvářet jej v rozlehlé hospodářské zázemí pražských měst. Po dlouhých letech stagnace došlo také k opětnému pro­buzení stavebního ruchu, k obnově domovní zástavby a k novým významným investicím králov­ským i městským. Zejména období vlády jagellonských panovníků Vladislava II. a Ludvíka I. po uzavření míru s uherským králem Matyášem a s jeho stoupenci z řad české katolické šlechty (1478) bylo ve znamení všeobecného oživení kulturního dění a umělecké tvorby. Přineslo na pražské půdě vznik významných architektonických, výtvarných a literárních památek, které před­stavují vyvrcholení slohové éry české pozdní gotiky.

Jagellonské období bylo však naplněno též vážnými hospodářskými a sociálními konflikty. Míru politického napětí v pražských městech a zároveň marnost panovníkových pokusů o ome­zení politické a náboženské svébytnosti Pražanů ukázalo velké povstání radikálního kališnického měšťanstva r. 1483. Daleko závažnější dosah však měl konflikt Prahy a ostatních královských měst se sjednocenou kališnickou a katolickou šlechtou, který naplno propukl v prvních letech 16. století. Obranný svaz měst vedený Pražany v něm sice roku 1517 dosáhl kompromisu, jímž uhá­jí dosavadní politické postavení městského stavu, musel však fakticky rezignovat na hospodář­ské výsady, které chránily městskou ekonomiku před nežádoucí konkurencí. Města tím uvolnila cestu počínající expanzi pozdně feudálního šlechtického velkostatku. Přestože se pražská města tváří v tvář ofenzívě feudálů dokázala roku 1518 sjednotit a zaujímala v ekonomice země výjimečné postavení, nedokázala se vyhnout důsledkům nového stavu. Stísněné hospodářské poměry a příznaky stagnace se odrážely v nepříznivém populačním vývoji pražského obyvatelstva, w růstu antisemitských nálad i ve vystupňování stranických zápasů mezi různými měšťanskými skupinami. Z těchto vnitřních střetů vyšli nakonec r. 1524 vítězně stoupenci Jana Paska z Vratu, který pro svůj zásah proti odpůrcům pod rouškou potírání novot a pronikající německé reforma­ce dokázal získat podporu nejvlivnějších špiček panské oligarchie v čele s faktickým držitelem moci v zemi Zdeňkem Lvem z Rožmitálu.

Nejcennější zisk z období bojů se šlechtou - spojení Starého a Nového Města - byl ztracen záhy poté, co roku 1526 nastoupil na český trůn Ferdinand I. Habsburský. Ferdinandův tvrdý po­stup vůči městům, zasahující jak sféru hospodářskou, tak politicko-náboženskou, způsobil, že je ve 30. letech tvořili Pražané jeden z nejdůležitějších článků vznikající stavovské opozice. Stá­le častější střety s královskou mocí radikalizovaly pražské měšťanstvo a jeho tlak posléze dohnal i nerozhodné městské rady k aktivnímu protihabsburskému vystoupení v prvním stavovském odboji r. 1547. Zhroucení odboje a následující potrestání královských měst jako jeho hlavních viníků znamenalo pro Prahu pohromu. Politická moc pražských měst a její hospodářská základ­na byla odnětím privilegií, konfiskací majetku a dosazením královských hejtmanů a rychtářů zlomena. Městský stav, v jehož čele Pražané stáli, přestal existovat jako samostatný politický či­nitel, spoluurčující osudy českého státu.

Tíživé důsledky porážky z poloviny 16. století nebyly překonány ani obchodní a podnikatelskou konjunk­turou, patrnou od 60. let 16. století, ani výrazným oživením kulturního života města v období místodržitelské správy arciknížete Ferdinanda. Urychlila se renesanční přestavba dosud převáž­ně gotické Prahy, podstatný podíl na ní však měla výstavba reprezentativních šlechtických domů na volných parcelách i na místech původní měšťanské zástavby, zničené velkým požárem Malé Strany a Hradčan roku 1541. Šlechta, jejíž dominantní úloha v české stavovské společnosti po roce 1547 oslabením městského stavu dále vzrostla, začala ve zvýšené míře pronikat do pražských měst a získávat zde nemovitý majetek.

Vnější proměna Prahy vyvrcholila poté, co se roku 1583 na Pražském hradě natrvalo usídlil cí­sař Rudolf II. se svým dvorem. Rudolfínská Praha se stala jedním z hlavních středisek evropské vysoké politiky, především však vědy a umění. Vyrostla zakrátko v rušné a lidnaté rezidenční velkoměsto, na jehož společenském a kulturním kvasu se vedle početných dvořanů a cizinců různých národností, které přitahoval lesk císařské metropole, podíleli významnou měrou též domácí Pražané. Renesanční životní styl a humanistická vzdělanost i v jejich prostředí definitiv­ně převážily nad hluboce zakořeněnou tradicí středověkého náboženského myšlení. Doba nej­větší slávy Prahy jako Rudolfovy císařské rezidence nebyla pouze ve znamení jedinečného feno­ménu dvorského manýrismu s jeho mnohostrannými aktivitami sběratelskými, poznávacími a uměleckými; byla současně vrcholným obdobím české předbělohorské měšťanské kultury.

Nové vyhrocení antagonismu mezi představiteli absolutistické habsburské politiky a stavov­skou evangelickou opozicí na přelomu 16. a 17. století, které vyústilo v dočasnou porážku stou­penců tvrdé protistavovské a protireformační linie a ve vydání Rudolfova majestátu (1609), ne­přineslo zlepšení politického postavení pražských měst. V průběhu druhého desetiletí 17. století došlo naopak v Praze k novým protireformačním krokům a k dalšímu posílení moci královských hejtmanů a rychtářů na úkor městských rad. Příznačným dokladem úpadku samostatné měst­ské politiky je skutečnost, že pražští konšelé, ač většinou nekatolíci, se neodvážili přidat k prvním akcím stavovských povstalců v roce 1618. Vliv na váhavý postoj Pražanů k povstání ovšem měla i hluboká, předchozími konflikty podmíněná nedůvěra mezi měšťanstvem a šlechtou, zesí­lená ještě faktem, že většina opozičních pánů a rytířů odmítala přiznat městskému stavu rovno­právné politické a hospodářské postavení v proklamované stavovské konfederaci. Za těchto okol­ností se do povstání od počátku aktivně zapojili pouze jednotlivci z řad pražského patriciátu, kteří zaujali místa ve sboru direktorů, nebyli však oficiálními reprezentanty svých měst. Teprve na jaře 1619 Pražané jako celek překonali bariéru politické pasivity a vystoupili s programem, sledujícím plné obnovení práv městského stavu z doby před rokem 1547. Tím však okamžitě vyvstaly staré rozpory mezi královskými městy a šlechtou a teprve po pohnutých jednáních byly alespoň některé ze zásadních městských požadavků panským a rytířským stavem přijaty. Dříve však, nežli mohlo být rovnoprávné politické postavení Prahy a ostatních královských měst v praxi plně obnoveno, krátké období stavovského povstání a epizodního panování krále Fridricha Falckého skončilo. Osudná porážka na Bílé hoře, zaviněná do značné míry stavovskou omezeností, so­bectvím a neschopností vůdců šlechtické protihabsburské opozice, učinila definitivní tečku za téměř dvousetletým usilováním pražského měšťanstva o politickou nezávislost a o povznesení váhy hlavního města českého raně novověkého státu.

Porážka českého stavovského povstání byla prologem k zásadnímu obratu v postavení českého národa a tím i Prahy jako jeho hospodářského, politického a kulturního centra. Po vyrabování města císařskými žoldáky a po exemplární popravě vedoucích činitelů odboje na Staroměstském náměstí postihly pražské měšťanstvo obrovské majetkové konfiskace, pokuty a násilná rekatoli­zace. Nástup protireformace vyvolal emigraci protestantského měšťanstva, která spolu s dalšími nepříznivými faktory hospodářskými a politickými vedla v průběhu třicetileté války k poklesu počtu obyvatelstva Prahy o celou třetinu. Konfiskace, levný výprodej majetku emigrantů a ochuzování měšťanstva válečnými kontribucemi a hospodářským úpadkem vedly v Praze k velikým majetkovým přesunům, zejména ve prospěch pobělohorské šlechty, církve a úzké vrst­vy katolického patriciátu. Obnovené zemské zřízení z roku 1627 srazilo pražská města do bezvý­znamného politického postavení. Třicetiletá válka zasáhla Prahu i bezprostředně. V letech 1631-1632 bylo město dobyto a okupováno Sasy a v roce 1648 Prahu několik měsíců obléhali a bombardovali Švédové, kteří vyplenili Pražský hrad a Malou Stranu.

Válečné škody byly v Praze nedozírné a město se z nich vzpamatovávalo jen zvolna. Byl čás­tečně ochromen jeho hospodářský život, zejména řemesla a obchod, které ještě celá desetiletí po válce stagnovaly. Přes okázalé projevy přízně vídeňského dvora za odhodlaný odpor Pražanů proti Švédům pokračoval po třicetileté válce pokles politického významu města. Z někdejší cí­sařské rezidence se Praha stala provinčním městem, což ovlivnilo její osudy na téměř tři další staletí. Vídeňský dvůr si však byl současně vědom vojensko-politického významu Prahy pro vlá­du nad Čechami, což vedlo záhy po válce k rozhodnutí přeměnit město bez ohledu na značnou rozlohu jeho areálu v barokní pevnost. Za celkové přestavby hradebního opevnění, která trvala několik desetiletí, se také Vyšehrad změnil ve vojenskou citadelu.

Po třicetileté válce oživl v Praze výrazně stavební ruch, jehož hlavní tendence byly zčásti pa­trný už za války. Právě do válečných let spadá přípravné období při pronikání nového stavební­ho a výtvarného slohu - baroka. Již zmíněný pokles politického významu Prahy na úroveň pro­vinčního města v pobělohorském období je jen ve zdánlivém rozporu s monumentální výstav­bou a proměnami, které ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století zasáhly pražská města. V porovnání s předcházejícím vývojem převážily už na počátku této éry mezi stavebníky pobělo­horská šlechta a katolická církev, obohacené navíc zmíněnými majetkovými konfiskacemi, které současně umožnily splnit nároky na rozlehlé stavební parcely, potřebné pro monumentální ba­rokní architekturu (např. Valdštejnský palác, Klementinum apod.). Právě tyto podmínky umož­nily ve druhé polovině 17. století zdomácnění barokního slohu, který i v Praze prochází svým raným obdobím. Když se na sklonku 17. století, kdy baroko vstoupilo do nové vrcholné fáze, začaly do stavební činnosti zapojovat také zámožnější vrstvy měšťanského patriciátu, který po­měrně rychle překonal následky třicetileté války, změnila se od základů tvářnost města. Ve dru­hé polovině 17. a v první polovině 18. století vznikla v Praze nejen řada impozantních paláců a církevních staveb, ale barokní přestavba zasáhla i většinu měšťanských domů. Tento vývoj pokračoval přes polovinu 18. století za pozdního baroka neboli rokoka až do prvních projevů nastupujícího klasicismu. Přes vnější barokní nádheru města probíhal život obyvatel Prahy stale ještě ve středověkých podmínkách, takže občasné morové epidemie dokázaly jejich počet citel­ně decimovat.

V kulturním životě města měla rozhodující vliv katolická církev, zvláště jezuitský řád, který zcela ovládl nejen pražskou univerzitu, veškeré střední školství a cenzuru, ale i soukromí člově­ka. Sama rekatolizace vyvrcholila v Praze v prvních desetiletích 18. století. Určité oživeni hos­podářského života vedlo v této době v Praze k prvním pokusům o založeni manufaktur na výro­bu luxusního zboží, ale většina výrobních oborů byla nadále pod přímou kontrolou cechů, je­jichž vliv jen zčásti ochromil generální cechovní patent z r. 1731.

Přes provinční postavení Prahy ukázaly po r. 1740 války o dědictví habsburské a sedmiletá válka znovu její strategický význam pro vládu nad Čechami a pro možnost jejich odtrženi od monarchie. Francouzská okupace Prahy v letech 1741-1742, pruská okupace r. 1744 a několika-týdenní pruské obležení r. 1757 způsobily městu znovu vážné škody.

V rozmezí 60. až 80. let zasáhly do života Prahy výrazně tereziánské a josefínské reformy. Jejich hlav­ní principy, vedoucí k upevnění centralizované absolutní monarchie, se neprojevily vždy jedno­značně. K postupnému vzestupu došlo zvláště v hospodářském a kulturním životě města. V Praze a v nejbližším okolí vznikly v této době další manufaktury, zejména textilní. Vznikaly rovněž nové výrobní obory mimo rámec cechovní organizace. Vzestup se projevil též v kulturním životě města, který se po zrušení jezuitského řádu r. 1773 vymanil z důsledné církevní kontroly. Stát uskutečnil základní školské reformy, které v Praze postihly všechny stupně škol. Rubem tereziánského a josefínského období byla germanizace, sledující pragmatické cíle; vedla k dů­slednému poněmčení městské správy, soudnictví a většiny školství a ve svých důsledcích posilo­vala německou složku pražského obyvatelstva. S pronikáním osvícenských idejí se začaly také v Praze rozvíjet novodobé vědecké snahy a z kruhu společnosti zdejších učenců a kulturních činitelů se začala oddělovat vlastenecká složka, která se zamýšlela nejen nad trpkými osudy čes­kého národa, ale uvažovala též o jeho světlejší budoucnosti.

Po nástupu císaře Josefa II. bylo stále zřejmější, že dosavadní rozdělení Prahy na čtyři samo­statně spravovaná města je jednou ze základních překážek jejího dalšího vnějšího i vnitřního rozvoje. Císařské nařízení z 12. února 1784 skončilo s tímto stavem a sjednotilo správu dosa­vadních pražských měst v nových společných administrativních orgánech.

   Spojení pražských měst pod společnou správou vytvořilo od r. 1784 příznivější podmínky pro další rozvoj Prahy. Překonáním partikularismu bylo umožněno řešit náročnější problémy měst­ské správy i provádět jednotnou a pružnější komunální politiku. Na druhé straně však správa města přešla prakticky do rukou byrokratického aparátu, zejména když byl r. 1797 suspendován samosprávný měšťanský výbor a posléze r. 1808 zrušena volitelnost purkmistra a členů magis­trátu. Tento stav se udržel po celé předbřeznové období.

Osvícenské ovzduší josefínské éry umožnilo i v Praze zvláště rozvoj kulturního života, který poskytl platformu též prvním projevům českých národně emancipačních snah. Projevilo se to hlavně v čilejší činnosti žurnalistické i publicistické a v nástupu českého obrozenského divadla. Toto příznivější klima vystřídalo už na počátku 90. let upevňování pozic konzervativních sil, znepokojených Velkou francouzskou revolucí a jejími ohlasy. Za korunovace Leopolda II. v roce 1791 poznala Praha na krátký čas rušný život císařské rezidence, ale bez jakéhokoliv vlivu na další rozvoj města. Události protifrancouzských a napoleonských válek se Prahy bezprostředně nedotkly, pouze v letech 1799-1800 procházely městem pomocné sbory ruských vojsk, kde v blízkém okolí několik týdnů tábořily a důkladně je vyplenily. Celkově zasáhla válečná doba do života města nepříznivě a její důsledky postihovaly až na špičky šlechtické společnosti a úzkou vrstvu vojenských dodavatelů všechny složky obyvatelstva. Rozvoj města až do 30. let 19. století citelně stagnoval.

Teprve konec napoleonských válek přinesl pozvolný vzestup, hlavně v hospodářském živote Prahy. Rozvoj novodobého průmyslu, který signalizoval počáteční éru průmyslové revoluce, vedl k růstu pražských předměstí, zvláště Smíchova, nově založeného Karlina, Holešovic a Libně. Ve struktuře pražského průmyslu převažovala textilní výroba, především potiskování kartounů, od 30. let se zde jako nové odvětví začalo rozvíjet strojírenství. Potřeby průmyslu nutily řešit též vnější dopravní spojení Prahy, nejprve stavbou koněspřežné dráhy (od r. 1828) a od 40. let par­ní železnice. V Karlině byl vybudován přístav a počátkem 40. let začala na Vltavě paroplavba.

Hospodářský vzestup Prahy a předměstí v předbřeznové době vedl současně k početnímu růstu obyvatelstva a ke změnám jeho sociální i národnostní struktury. Kolem r. 1827 přesáhl počet obyvatel historického jádra Prahy sto tisíc a hustě obydlena byla též předměstí. S rozvojem průmyslu, obchodu a peněžnictví se postupně formovaly novodobé pražské podnikatelské vrstvy a s nimi též průmyslové dělnictvo. Sociální napětí, trvající od 30. let zejména v předměstských kartounkách, vyústilo v červnu 1844 v masovou stávku a nepokoje pražských tiskařů kartounů. Na ně vzápětí navázaly nepokoje dělníků na stavbě pražsko-olomoucké dráhy. Populační rusí posiloval hlavně na předměstích výrazně českou složku pražského obyvatelstva a také v historic­kém jádru města počet německých obyvatel od 30. let stagnoval.

Pražští Němci, zvláště jejich majetnější občanské složky, si až do revoluce 1848-1849 udržo­vali hegemonii v podstatě ve všech oblastech hospodářského, veřejného a kulturního života města. Formující se novodobé české měšťanstvo a inteligenci představovaly hlavně střední vrst­vy. Rostlo nacionální napětí, zatím však bez výraznějších konfrontací, čemuž bránil též metter­nichovský režim. Část pražské německé liberální inteligence přijímala české národně emancipační snahy s porozuměním.

   Do vnějšího vzhledu Prahy nepřinesla předbřeznová doba mnoho zásadních stavebních zá­sahů. Historické jádro obklopovaly stále hradby, jejichž příkopy byly zčásti zasypány a sadově upraveny. Roku 1816 byla zahájena stavba pražské kanalizace. Spolu se stavbou řetězového mostu u vyústění Nových alejí došlo k úpravě vltavského nábřeží až po Karlův most. Ve 40. letech se uskutečnila nepříliš zdařilá přestavba Staroměstské radnice. V bydlení Pražanů se začal stále více uplatňovat novodobý činžovní dům. Na sklonku předbřeznového období ozářily pražské ulice první plynové lampy.

Rozvoj průmyslu, změny v sociální struktuře obyvatelstva, první kroky v modernizaci města, uplatňování technických novinek a mnohé jiné, to vše bachovský absolutismus po porážce revo­luce r. 1848 nezastavil. V politickém, společenském a kulturním životě Prahy sice stačil najed­no desetiletí utlumit vše pokrokové a sílící český národní život vůbec, ale hospodářský rozvoj města, charakterizovaný rozmachem průmyslového podnikání, pokračoval nezadržitelně dál. Strojírenský průmysl se stal hlavním průmyslovým odvětvím v Praze a zatlačil do té doby nejvý­znamnější potiskování kartounů na podružné místo. Pražské strojírenské závody - Bankovka v Karlině, Rustonka v Libni, Ringhoferovka na Smíchově a První českomoravská strojírna ve Vysočanech patřily až do zániku Rakousko-Uherska k nejvýznamnějším v monarchii. Postupně se vyvíjela i jiná odvětví průmyslové výroby, mezi nimiž významný byl průmysl potravinářský, na konci 19. století průmysl elektrotechnický (Křižík, Kolben) a na počátku našeho století vznikl i průmysl automobilový (značka Praga v První českomoravské). Ruku v ruce s tímto vývojem sílilo početně též pražské dělnictvo, vytrvale bojující za své sociální požadavky, od r. 1878 už s pomocí své vlastní politické organizace - Českoslovanské sociálně demokratické strany.

   Po pádu bachovského absolutismu došlo k uvolnění a rozmachu politického, společenského a kulturního života Prahy. Na tomto rozvoji města se podílely všechny vrstvy obyvatelstva. Roz­voj Prahy byl navíc ovlivněn i pokračujícím procesem národně politické emancipace, jehož byla Praha zcela zákonitě centrem a který právě v posledních desetiletích 19. století vyvrcholil a našel pak výraz v osamostatnění českého národa a vytvoření samostatného státu.

Oproti jiným velkým evropským městům, včetně Vídně, měla Praha co dohánět. Vedoucí či­nitelé českého politického života a podnikatelských vrstev angažovaní v komunální politice se proto snažili co nejdříve setřít provinciální charakter města. Vedle již vzpomenutého rozvoje moderního průmyslu dotvářelo hospodářský život města též překotné zakládání bank, zabrzdě­né až po roce 1873 za velké hospodářské krize. Kapitálovou oporou českého podnikání se stala zejména Živnostenská banka. Měnil se i vzhled Prahy; dále rostla pražská předměstí, ať již cha­rakteru průmyslového (Smíchov, Holešovice, Libeň) nebo obytného (Královské Vinohrady, Žiž-kov). Pražská předměstí zaručovala územní a populační rozvoj Prahy, její hospodářskou prospe­ritu a technický pokrok a byla hlavním zdrojem všech jejích sociálních a politických proměn. Byly vybudovány nové železniční tratě, které Prahu spojily se všemi českými kraji a ostatními zeměmi rakouské monarchie. Vznikla hromadná městská doprava, nejprve zavedením koňské tramvaje, později tramvaje elektrické. K modernizaci města přispěl i rozvoj elektrotechniky, kte­rá pomohla osvětlit město Křižíkovými obloukovkami. Podstatné zásahy do organismu města znamenalo i bourání městských hradeb a asanace Josefova a částí Starého a Nového Města. Zejména zbourání hradeb znamenalo urychlení integračního procesu na poli hospodářském, politickém a kulturním mezi Prahou a předměstskými obcemi, které byly postupně povyšovány na města. K administrativnímu připojení většiny těchto obcí však pro jejich úzké lokálně patricijské zájmy nedošlo. Přesto se územi Prahy zvětšilo připojením obci Vyšehrad, Holeiovice-Bubny a Libeň.

Také druhá polovina minulého a počátek 20. století obohatily město o nové stavební objekty, cenné z hlediska architektonického. Za všechny je třeba připomenout alespoň budovy Národní­ho divadla, Rudolfina nebo Obecního domu, kostely v Karlině a na Smíchově a díla architekta Kotěry. Pozoruhodná a jedinečná na světě je kubistická architektura, která vznikla před první světo­vou válkou.

Všechny tyto změny se pochopitelně odrazily v růstu počtu obyvatel Prahy a předměstských obcí. Ze 157 000 v polovině století vzrostl počet obyvatel především přistěhovalectvím z venkova na více než 600 000 před první světovou válkou. Přitom od 60. let počal nárůst obyvatel ve vnitř­ní historické Praze stagnovat, zatímco v předměstských obcích pokračoval, na Žižkově a Královských Vinohradech přímo závratnou rychlostí. Proto také od poloviny 80. let počet obyvatel předměstí převýšil počet osob žijících v historickém jádru. V následujících desetiletích pak začalo v Josefově a na Starém Městě obyvatel ubývat. Populační nárůst měl vliv i na národ­nostní strukturu našeho hlavního města. Podíl obyvatel německé národnosti od poloviny minu­lého století počal klesat. V samé Praze (bez předměstských obcí, které byly až na Smíchov ve­skrze české) klesl podíl německého obyvatelstva z 13,7 % r. 1880 na 4,6 % po první světové vál­ce. Přes tento početní pokles, a přestože od r. 1888 neměli zastoupení v městské samosprávě, si pražští Němci, náležející převážně k majetným vrstvám, udrželi významné postavení zejména v hospodářství, kultuře a školství a vedli čilý společenský život.

Měnil se rovněž způsob života obyvatel Prahy. Do Prahy přicházelo stále více lidí z venkova, a proto, třebaže přetrvávaly staré zvyklosti a obyčeje, vznikaly rovněž různé nové oslavy a zábavy, rodil se sport a jejich vzájemná symbióza vyúsťovala v bohatý společenský a kulturní život měs­ta, v němž se uplatňovaly především střední měšťanské vrstvy, tj. vrstvy, které byly nejpočetněj­ší. Byla to snad disproporce mezi hospodářským rozmachem české buržoazie a neúspěchy čes­ké politiky v rakouské monarchii, která podněcovala onen impozantní kulturní rozvoj českého národa, projevující se nejintenzivněji právě v Praze. Dokladů o tom je bezpočet - rozmach čes­ké literatury, hudby a umění, českého základního, středního a vysokého školství, zvýšení celko­vé vzdělanosti, rozvoj českého divadla, dovršený postavením Národního divadla, položení zá­kladů českého vědeckého života osamostatněním české univerzity a vytvořením České akade­mie věd a umění, masové zakládání spolků všeho druhu včetně prvních sportovních klubů atd. A to vše právě v Praze, která se tak postupně stávala významným evropským kulturním cent­rem.

Když potom v průběhu první světové války dozrály podmínky ke vzniku samostatného Čes­koslovenska, byla Praha ve všech směrech připravena plnit funkci hlavního města nového státu. Dne 28. října 1918 byla jako jeden z nástupnických států rozpadajícího se Rakouska-Uherska vyhlášena samostatná Československá republika. Její vznik byl výsledkem mezinárodní situace, vytvořené na sklonku první světové války. Na vzniku nového československého státu měly roz­hodující podíl velmoci vítězné Dohody - Francie, USA a Velká Británie - významně ovlivněné protirakouským zahraničním odbojem, který v dohodových státech zastupovali pozdější dlou­holetý prezident republiky T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik. Pozici zahraničního odbo­je velkou měrou podpořily československé legie, nasazené do bojů na ruské frontě, ve Francii a Itálii. K rozpadu mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie přispěla také neschopnost císařského dvora a vládnoucích politických sil provést zavčas v monarchii federalizační reformy a vymanit se z vlivu hlavního válečného spojence - militaristického Německa, které stále věřilo v obrat na západní frontě, vojensky posílené po zániku ruské fronty na základě brest-litevského míru mezi Německem a bolševickým Ruskem.

Vznik Československa byl nesporně historickým pokrokem, který odstranil rakouskou nad­vládu a uvolnil cestu dalšímu rozmachu Čechů a Slováků v novém svobodném státě. Ani tento stát se však nevyhnul od svého počátku národnostním problémům, které narůstaly zejména ve třicátých letech v období velké hospodářské krize a po nástupu nacismu v Německu. Na začát­ku vývoje Československa však existovaly i problémy sociální, zděděné z neutěšených časů vál­ky. Množství hladovějících lidí ve městech zradikalizovala bída tak, že byli ochotni naslouchat revolučním heslům, které šířili někteří demobilizovaní vojáci a propuštění váleční zajatci z ruské fronty. Důsledkem toho byla radikalizace domácího politického života, radikalizace a polariza­ce názorů v sociálně demokratické straně. Byl to nesporně vliv ruské bolševické revoluce, který na značnou část členstva této strany zapůsobil a přivedl ji k první větší krizi ve 20. století. I když se tato převážně dělnická strana s krizí vyrovnala již koncem roku 1920, přímým důsledkem toho bylo její rozdělení a vznik komunistické strany, která se roku 1929 bezvýhradně podřídila komu­nistické straně Sovětského svazu a stala se na dlouhou dobu její prodlouženou rukou v Česko­slovensku, připravená těžit politický kapitál ze všech potíží, které se objevily.

Vyhlášením československé samostatnosti se výrazně změnilo postavení Prahy, která se stala hlavním městem vzniklého státu a centrem jeho politického, hospodářského a kulturního živo­ta. Z dob bývalé monarchie zůstala Praha i významným průmyslovým a finančním centrem. Bylo proto přirozené, že rozhodující politické nebo sociální jevy a konflikty se odehrávaly právě zde. Bylo tomu tak již zmíněného roku 1920, kdy v orientaci republiky zvítězily principy demokra­tického, liberálního státoprávního uspořádání, které z Československa učinily prosperující de­mokratický stát ve střední Evropě. Bylo tomu tak v obtížných letech hospodářské krize na přelo­mu 20. a 30. let i v době stále hrozivějšího nebezpečí ze strany nacistického Německa, které nakonec přivedlo Československo k rozpadu a německé okupaci.

Jedním z pozůstatků rakousko-uherské minulosti byla územní a správní roztříštěnost pražské aglomerace. Rychlý rozvoj města na přelomu 19. a 20. století si již tehdy vynucoval řešení. Vznik­ly tak podmínky, které vedly k územní reorganizaci, k připojení okolních samostatných obcí a k vytvoření Velké Prahy na počátku 20. let. Počet obyvatel rychle vzrostl v letech 1921 -1938 ze 676 000 najeden milion. Většina obyvatel byli Češi, asi 5 % se podíleli na národnostní sklad­bě Němci, přibližně stejně početná byla židovská komunita, hovořící česky i německy. Od roku 1919 přibývalo v Praze ruských a ukrajinských emigrantů, v 30. letech nacházeli na krátkou dobu v Praze azyl antifašisté z Německa a Rakouska.

Ve 20. a 30. letech vznikla v Praze řada moderních čtvrtí a sídlišť (např. Dejvice, Střešovice, Strašnice, Zahradní Město, Spořilov, Ořechovka, Baba), ale i množství jednotlivých vynikajících architektonických objektů (veřejných budov, bank, obytných domů různých typů), slohově na­vazujících na kubismus předválečných let, ale především funkcionalistických, které jsou spjaty se jmény význačných domácích architektů (J. Gočár, P. Janák, O. Tyl, J. Fuchs, J. Havlíček, K. Honzík, J. Gillar a další). Solitérní architekturou v Praze je Mullerova vila ve Střešovicích, projektovaná evropsky známým architektem rakouského původu A. Loosem. Úpravy Pražské­ho hradu jsou spojeny s vynikajícím architektem slovinského původu J. Plečnikem, jehož půso­bení na Hradě pozitivně ovlivnil sám prezident T. G. Masaryk. Je však skutečností, že i v pod­mínkách hospodářské prosperity si pražský magistrát nedokázal poradit s bydlením nejchudších vrstev obyvatelstva v četných nouzových koloniích na periferii města.

Značný rozmach zaznamenala v období mezi dvěma světovými válkami městská doprava. Celková délka tratí elektrických drah se prodloužila do roku 1936 na 125 km a vozový park dosáhl počtu l 330 vozů. Ve třicátých letech byl do hromadné městské dopravy zaveden trolejbus. Po roce 1920 se stala Praha rovněž významným centrem mezinárodní letecké dopravy, k čemuž přispěla výstavba moderního letiště v Ruzyni. Prudkým rozmachem procházela automobilová doprava. Došlo k postupné elektrifikaci pražského železničního uzlu. Moderním způsobem byly řešeny i jiné komunální problémy rostoucího velkoměsta. Patřilo k nim např. zásobování pitnou vodou z oblasti Káraného a stavba nové vodárny v Podolí, rozšiřování kanalizační sítě a odvozu odpadků, zásobování plynem a elektřinou (např. stavba nové obecní plynárny v Michli a tepelné elektrárny v Ervěnicích u Mostu). Patřičná pozornost byla věnována zdravotnictví a sociální péči. Byla např. dokončena městská nemocnice na Bulovce, vznikly Masarykovy domovy (dnešní Thomayerova nemoc­nice v Krči) a nová část nemocnice Na Františku.

Významnou součástí každodenního života Prahy byl bohatý kulturní život. Praha v me­ziválečném období byla místem výbojů mnoha uměleckých směrů jak ve výtvarném umění a hudbě, tak i v literatuře a divadle (K. Čapek, V. Vančura, V. Nezval ad.). Nikdy v minulosti ani v následujících desetiletích nebyla již Praha centrem tak bohatého, rozmanitého a zároveň tole­rantního kulturního života. Své největší období prožívalo Národní divadlo, jemuž úspěšně kon­kurovalo divadlo na Vinohradech (K. H. Hilar, J. Frejka, O. Ostrčil, V. Talich). Vyrostla v nich plejáda vynikajících herců nebo operních pěvců, působících zde ještě v 50. a 60. letech. Vedle oficiálních divadel se prosadila avantgardní divadla (Osvobozené divadlo V+W, D 34 E. F. Buri­ana), jejichž představení reagovala mimořádně citlivě na politické a společenské poměry doma i v zahraničí. Zejména Osvobozené divadlo neohroženě komentovalo politickou situaci a bojovalo proti vzrůstajícímu nebezpečí fašismu. Bohaté zázemí pražského divadelního života pak příznivě ovlivňovalo úspěšně se rozvíjející domácí filmovou tvorbu.

Narůstající nebezpečí fašismu v Evropě, a zejména nástup nacismu v Německu, začaly zasa­hovat do našich dějin a ovlivňovat život obyvatel Prahy. Situace se stále více vyhrocovala, až skončila mnichovským diktátem, od něhož byl jen krůček k německé okupaci zbytku českých zemí a k vypuknutí druhé světové války. Skončilo dvacet let Masarykovy Československé republiky  a končí také naše vyprávění o historii hlavního města České republiky – Prahy.