Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jaroslava Mendelová, In: Osm století pražské samosprávy, Archiv hl. m. Prahy – 2000, http://www.ahmp.cz/index.html?mid=46&wstyle=0&page=%27%27#IA, ověřeno 10.1.2009

 

Výběr z textu

Před vznikem pražských historických měst existova­lo na jejich území v podhradí a v prostoru mezi Praž­ským hradem a Vyšehradem několik osad. Největšího významu nabyla ve 12. století trhová osada rozložená kolem rozměrného tržiště na pravém vltavském bře­hu. V ní vykonával soudní moc ve věcech tržních tr­hový soudce (v literatuře uváděný též jako tržní rych­tář), poprvé zmiňovaný k roku 1212. Při tržišti byl Týn – dvůr s celnicí, kde cizí kupci platili clo a byli ubyto­váni. Později mohli využívat pro ně založený špitál při sousedním kostele P. Marie před Týnem. Vedle tržiště se usadila též židovská obec, původně sídlící v podhra­dí na levém břehu řeky Vltavy. Spravovali ji královští úředníci a o její synagoze je zmínka již v roce 1135. S postupem kolonizace přibývalo osadníků, kteří si přinesli i právní zvyklosti reprezentující kodifikaci ji­honěmeckého a magdeburského práva. Při brodu na Poříčí tak vznikla u kostela sv. Petra osada cizích kup­ců – Němců a Románů – s vlastními svobodami a prá­vy, potvrzenými panovníkem.

Staré Město pražské

Zhruba v období let 1232–1234 za vlády krále Václava I. byl osídlen kolonizací prostor kolem kostela sv. Havla osadníky z jižního Německa. Lokátorem – organizá­torem a projektantem nového města a později i jeho rychtářem byl královský mincmistr Eberhard. Město bylo vystavěno ko­lem nového tržiště a dominovaly mu patricijské domy s mohutnými věžemi. Bylo ohrazeno a terén donutil stavitele k tomu, že do hradeb nebyla pojata jen nová část – Havelské Město, ale též starší části osídlení ko­lem původního tržiště. Přirozenou hranicí takto vzniklého města byla na severu a západě řeka Vltava. K ohrazení došlo asi v polovině 30. let 13. století. Mimo rámec hrazeného města zůstala část osady u sv. Petra na Poříčí, která byla již roku 1215 postou­pena i s kostelem řádu německých rytířů. Obyvatelé zbylých osad poté přijali za svůj kostel sv. Mikuláše při tržišti. Do nových hradeb spolu s nimi byla pojata i židovská osada a cizí kupci v Týně (Ungeltu) s vlast­ními královskými úředníky.
Těžištěm (Starého) Města se ovšem stalo tzv. Havel­ské Město. Byla zde rychta – úřední dům na novém havelském tržišti, která byla propůjčena prvnímu rych­táři-lokátorovi, mincmistru Eberhardovi. Rychtář byl v nejstarších dobách zástupcem krále a královského podkomořího, spravujícího královské fi­nance, byl vojenským velitelem města, jeho správcem a soudcem. Král mu rychtu pronajímal, rychta byla nadána pozemky a důchody, část pokut a poplatků z úředních a soudních výkonů připadala rychtáři.
Staré Město pražské se řídilo jihoněmeckým právem – Norimberským. S Norimberkem Staro­městští udržovali právní vztahy a odvolávali se od staroměstského soudu. Toto právo dopl­něné o statuty a výroky městského soudu, zvykové právo, listiny a privilegia darovaná panovníky, se pak prosazovalo jako tzv. pražské právo ve většině českých měst. Podle něho také obci samotné náležel podíl na sprá­vě města. Do obce patřili všichni plnoprávní měšťané. Město nepodléhalo zemskému soudu a bylo vyňato z pravomoci krajských úřadů – mělo vlastní samosprávu, z níž nejdůležitější byla právě existence vlastního sou­du. Král dosazoval k ruce rychtáři a pro potřeby rych­tářského soudu dvanáct přísežných (svědků), kteří byli panovníkovi vázáni přísahou a byli každý rok obno­vováni podkomořím nebo hofrychtéřem. Byli vybírá­ni z měšťanů, zabezpečovali i správu, bezpečnost a klid. Rychtář a přísežní také přijímali nové měšťany, vedli městské hospodářství.
Nejvýznamnější složkou samosprávy bylo vlastní soudnictví. Soudcem města byl rychtář, který jménem krále vykonával tuto funkci několikrát do roka na slav­nostních zahájených soudech, kam měli přístup všich­ni měšťané. Patřily sem civilní, trestní sporné i nespor­né záležitosti. Jen nejtěžší hrdelní viny (např. padělání mince, smilstvo, násilí, žhářství, vražda, zrada na králi) si vyhrazoval král. Menší pře a policejní přestupky i běžné právní agendy měšťanů vyřizoval rychtář na denním soudě. V tomto počátečním období existovaly pravděpodob­ně také zvláštní soudy – kupecký a židovský, které poz­ději s růstem kompetence městské samosprávy začaly být závislé na městě, se kterým kupecká osada splynula. Již na konci 13. století můžeme sledovat antagonis­mus mezi exponentem a zástupcem panovníka či krá­lovské moci – rychtářem na jedné straně a přísežnými a obcí na straně druhé. Zástupci měšťanů prosazovali autonomii a rozšiřování práv obce. Především šlo o kupecké podnikání, jehož představitelé vlastnili vel­ký majetek a chtěli hrát i politickou roli – měli v rukou i městské úřady. Rychtář měl původně hlavní slovo nejen na soudě, ale i při sezeních na rychtě, kde se scházeli přísežní a rokovali o věcech správních a hos­podářských jako městská rada (konšelé). Brzy se však pro zasedání rady začala volit neutrální půda a také soudy i obecní shromáždění byly přeneseny do koste­la sv. Mikuláše. Schůze rady se zpravidla odbývaly v domech konšelů, kteří se po čase podle vzoru jiných měst rozhodli zřídit radnici. V roce 1296 byl zakou­pen dům Jakuba Kubkova na tržišti pro městského pí­saře. Měl sloužit i ke schůzkám rady, proto k němu obec v roce 1338 přikoupila dům Volflina od Kamene. V budově radnice pak bylo sídlo městské rady, písaře, archivu a městských úřadů. Úřadoval zde i rychtář a kromě shromáždění obce se zde konaly i slavnostní zahájené soudy.
Již v této době začala rada přebírat do své kompe­tence některé soudní záležitosti, zvláště ty, s nimiž by se muselo čekat na další soudní rok a tím by vznikly neúnosné průtahy, a také pře a záležitosti nepotřebují­cí veřejné projednávání. Do rady přicházely také žá­dosti o poučení v právních a soudních věcech od měst okruhu tzv. pražského práva, i odvolání proti vynese­ným rozsudkům. Konšelé si časem volili jako předse­dajícího jednoho ze svého středu – purkmistra. Z dů­vodů ochrany před zneužitím této funkce se v ní postupně střídali vždy po 4 týdnech. V pramenech se připomíná staroměstský purkmistr poprvé v roce 1318. Již v roce 1299 udělil král Václav II. městu listinu, podle níž si měšťané mohli volit vlastního městského písaře. Vedle soudních knih vedených rychtářem a jeho písa­řem byly založeny městské radní knihy, z nichž nej­starší do chovaná, tzv. Liber vetustissimus, má první zápisy z roku 1310.   Od počátku své právní existence používalo Staré Město pečetidlo a listiny stvrzovalo městskou pečetí. Její nejstarší doklad pochází z roku 1264. Typář pečeti nebyl opatrován rychtářem, nýbrž purkmistrem, ne­boť byl znamením obce jako samostatné korporace. Městský znak (erb) Starého Města je doložen až v době těsně po polovině 14. století.
Po obnově konšelů, která příslušela výhradně panov­níkovi, se volili pravidelně z obce obecní starší, kteří spolurozhodovali v závažných záležitostech. Kromě toho byli ustanovováni úředníci nad obecními důcho­dy, řemesly a trhy. K podpoře rychtáře existovala poli­cejní, požární a vojenská služba. Pro vybírání ročního úroku pro panovníka, královské berně a městských sbírek byli zřizováni berníci – dva obecní starší a dva konšelé. K městským zřízencům náleželi kat, branní, hlásní, vážní, celní, pohodný. Pokrok v samosprávě Starého Města byl vzorem pro ostatní královská města.

Menší město Pražské (Malá Strana)

V podhradí Pražského hradu na protilehlém břehu Vltavy proti Starému Městu bylo za vlády Přemysla Otakara II. v roce 1257 založeno severoněmeckými kolonisty Menší Město pražské – Malá Strana. Vně je­jích hradeb zůstaly osady Obora, Nebovidy, Újezd, Písek a Rybáře. Od počátku město používalo pečeti­dlo a znak. Malá Strana přijala magdeburské městské právo, pokročilé již do té míry, že v něm bylo odděleno soud­nictví od správy. Zvlášť existoval sbor přísežných-rad­ních a sbor kmetů na soudu. Protože i zde obojí leželo v rukou dvanácti zvolených, bylo soupeření obou sborů účinné.
Malostranská obec se scházela ve farním malostran­ském kostele sv. Mikuláše. Právně město podléhalo Litoměřicům jako mateřskému městu magdeburského práva v Čechách. Narozdíl od Starého Města, které nad sebou uznávalo pouze krále, bylo podřízeno podko­mořímu. Proti utlačování měst tímto úředníkem vydal Jan Lucemburský roku 1337 listinu, jíž přesně vymezil jeho práva a současně stanovil pravidla obnovování městských rad. Každý rok se obnovovala rada tak, že odstoupilo 6 konšelů a na jejich místo se skrze volence volili nástupci. Podkomoří soudil jen těžké viny a ape­lace. Ostatní zločiny včetně zabití připadaly kmetům. Z roku 1330 je první zmínka o malostranském purk­mistru – prvním z konšelů.  Na základě další listiny Jana Lucemburského z roku 1338 se Menší Město nemuselo nadále odvolávat do Litoměřic, ale za Karla IV. opět tuto výsadu ztratilo.

Kolem roku 1330 bylo založeno také purkrabské město Hradčany. Jeho obyvatelstvo bylo povinno ro­botami k Pražskému hradu, vojensky byli měšťané při­členěni k lidem purkrabího Pražského hradu. Jako pod­danské město nemohlo užívat vlastní městský nak, ale doklad o pečeti dle dosvědčuje, že bylo zhotoveno kolem poloviny 14. století.

Praha za vlády Lucemburků – vznik Nového Města pražského

Od první poloviny 14. století se vliv městských rad stále upevňoval. Staré Město bylo definitivně vyňato z podkomořské pravomoci, a tak rychtáře jmenoval král a on také obnovoval konšely. Vliv na rozšiřování měst­ských svobod zajisté měla finanční podpora Staroměst­ských králi Janovi. Od 20. let byla vydána řada královských nařízení o hospodářských a soudních zá­ležitostech. Předpis, že měšťan náleží k městskému soudu, i kdyby šlo o svobodné statky deskové, napo­mohl tomu, že byly zpřetrhány svazky s Norimberkem. Významným činem byla první kodifikace městského práva, k níž dal Staroměstským svolení král Jan v roce 1341. Tím byl upevněn právní řád a dán předpoklad k právnímu sjednocení českých měst a k zformování městského stavu.

V souvislosti se snahou vytvořit z Prahy metropoli hodnou vládce římské říše a odlehčit přeplněnému Starému Městu, rozhodl se Karel IV. zvětšit pražské souměstí a založit Nové Město pražské. Vytyčil ho na území východně a jižně od staroměstských hradeb a podél Vltavy, na území dosavadních předměstských osad – Poříčí na severovýchodě a Podskalí a Zderazu na jihu. Patřily sem i část Újezda sv. Martina z majetku vyšehradské kapituly, špitál sv. Lazara, ves Opatovice, Židovská zahrada, usedlosti v Jámě, Chudobice a osa­da na Rybníčku. Přednostní pozice Starého Města byla zajištěna tím, že jeho měšťané měli Novým Městem volný průchod a spravovali dvě z novoměstských bran (Špitálskou a Horskou).

Nové Město pražské, založené Karlem IV. v roce 1348, získalo současně se založením hradby, radnici, pečetidlo a městský znak. Rychta zde neměla stálé síd­lo, vedle rychtáře a jeho soudu fungovala od počátku jako rozhodující orgán samosprávy městská rada včele s purkmistrem a radní písař. Radu tvořilo dvanáct kon­šelů, kteří z obce zvolili obecní starší, městského pí­saře a městské úřední zřízence. Ze zakládací listiny je zřejmé, že Nové Město nepodléhalo podkomořímu. S odvoláními a žádostmi o právní naučení se mělo obracet k staroměstskému soudu. Do nově založené­ho města se přesunula řada obyvatel ze Starého Města – především řemeslníků hlučných řemesel. Význam­ným momentem bylo i to, že po celou 2. polovinu 14, století se střídali ve funkci novoměstských rychtářů měšťané Starého Města.

Prahu v době Karla IV. představovaly vedle tří vel­kých královských měst na levém i pravém břehu Vlta­vy a purkrabských Hradčan také obě královské pev­nosti, Pražský hrad a Vyšehrad, spravované královskými úředníky. Z městské jurisdikce byly kromě nich vyčle­něny rovněž některé kláštery a jejich majetek ve městě, které tvořily samostatné správní okrsky, tzv. postranní práva. Vyňaty z městské svrchovanosti byly též právo viničné, střelecké a domy v pražských městech, které patřily šlechtě a jurisdikcí spadaly pod zemský soud. Od roku 1348 přibyla k těmto exempcím (zvláštním právům) i univerzita, tvořící samostatnou akademic­kou obec s vlastním právem.

   Brzy po vzniku Nového Města se začala mezi obě­ma pravobřežními městy projevovat rivalita nejen ve výkladu novoměstské zakládací listiny, ale i mezi ce­chy a bratrstvy. Novoměstské znepokojilo již v roce 1350 rozšíření členů staroměstské rady na osmnáct kon­šelů, za nímž byla patrně snaha o oddělení městského soudu od správy (městskou správu mělo snad tvořit dvanáct radních a šest soudců). Rostoucí vzájemné neshody vyřešil Karel IV. roku 1367 spojením obou měst v jeden celek s radou o třiceti konšelech a s centrem ve Staroměstské radnici. Po deseti letech se však města znovu osamostatnila. Novoměstští přitom na čas přišli o vynětí z podkomořské pravomoci, které získali při založení města. O tuto výsadu pak bojovali stejně usilovně jako o zvýšení počtu konšelů na osm­náct po staroměstském vzoru a o zrušení povinnosti soudního odvolání se do Starého Města.

Malá Strana byla za vlády Karla IV. podstatně rozší­řena novou hradbou (tzv. Hladovou zdí) a roku 1351 jí bylo vydáno privilegium, podřizující všechny, kdo žijí v městských hradbách, malostranskému městské­mu právu.

Na sklonku 14. století bylo již nepochybné, že purkmistři a rady pražských měst měli v rukou rozhodující soudní a správní moc ve svých obcích, včetně obsazo­vání nižších městských úřadů. Města byla z vojenských, bezpečnostních a berních důvodů rozdělena na čtvrti v čele s čtvrtními hejtmany, jimž podléhali desátníci, padesátníci a setníci. Na Starém Městě začal počátkem 15. století fungo­vat také hospodářský a stavební úřad, tzv. šestipanský, a vznikly rovněž další zvláštní úřady – přísežných mly­nářů s platností pro celé Čechy a úřad perkmistra hor viničných ke správě vinic v pražském okolí. Po dosta­vění nového kamenného mostu začal působit i úřed­ník pro jeho správu a udržování. Na správě a udržová­ní mostu se podílel špitál křižovníků s červenou hvězdou.
Na Novém Městě působil úředník pro obchod s dřevem v Podskalí a dozorci nad senným trhem a nad undrlákem – skladem slaných a tunných ryb s celo čes­kou působností.

Rozpory mezi jednotlivými pražskými městy vyplý­vající z rozdílů jejich zřízení a náboženské i sociální problémy, které se začaly projevovat již na konci vlády Karla IV., vyústily za panování jeho syna Václava IV. v husitské hnutí a v revoluční válku. Podnětem k jejímu propuknutí bylo procesí na Novém Městě pražském 30. července 1419, které vedl z kostela P. Marie Sněž­né radikální husitský kazatel Jan Želivský. Při střetu účastníků procesí s konšely na Novoměstské radnici došlo k defenestraci a pobití členů městské rady. Správu města řídila pak veliká obec složená z plnoprávných měšťanů i z ostatních obyvatel (podruzi, nájemníci, pokojníci bez měšťanského práva) a do obnovy konšelů stáli v čele města čtyři hejtmané.

Po smrti krále Václava (16. srpna 1419) si obce tří pražských měst přivlastnily královské důchody, konše­lé se zmocnili městských rycht a funkce rychtáře. Tím bylo dovršeno správní osamostatnění pražských měst a jejich vymanění se z vlivu královských úředníků. Husitské městské rady sebevědomě zahájily jednání s římským králem a dědicem českého trůnu Zikmun­dem. Po jejich neúspěchu a koketování s myšlenkou městské republiky po vzoru Benátek, bylo nakonec pražským městům přiznáno postavení obdobné pozici svo­bodných říšských měst na území dnešního Německa.

Propuknutí války se Zikmundem předcházely nepo­koje na Malé Straně po smrti krále Václava IV. Dne 17. října 1419 se obrátili husitští obyvatelé pražských měst proti tamním klášterům – hlavně johanitům a augustiniánům od sv. Tomáše. Poté, co příznivec Zik­munda Petr Konopištský ze Šternberka přepadl u Ži­vohoště jihočeské husitské poutníky, udeřili pražané vedení Mikulášem z Husi na královskou posádku drží­cí mosteckou věž, arcibiskupský dvůr a tomášský kláš­ter. Byl obsazen i Saský dům a zničena část města.
   V následujícím roce 1420 rozhodly v bojích o Hrad, kam se stáhli nepřátelé kalicha, pražané. Malá Strana byla vypálena a obyvatelstvo se rozprchlo do Starého a Nového Města. Menší Město bylo devastováno i s hradbami.

Obce obou pravobřežních měst vytvořily 3. dubna 1420 přísežnou jednotu a obrátili se s manifesty o své pravdě do celého světa. Vypověděly odpůrce kalicha, zkonfiskovaly jejich majetek i majetek církevní a vy­hlásily revoluční husitský program v podobě čtyř pražských artikulů. Proti nim však vystoupili táboři, kteří přišli pražanům na pomoc proti Zikmundovým křižá­kům. Táborům šlo o úplné zrušení městských „němec­kých pohanských“ práv, která však ničím nenahrazo­vali. Zatímco radikálnější Novoměstští táborské poža­davky schválili, Staroměstští odmítli. Rozpory pak vynesly do čela pražských měst kazatele Jana Želivské­ho, který spolu s velkou obcí přinutil dosavadní kon­šely k odstoupení a dosadil nové. Sám se ocitl v roli neoficiálního vládce Prahy i vznikajícího pražského městského svazu. Do jednání obce zasahovali kněží i ženy. To nakonec bylo po zásahu některých tábor­ských vůdců odsouzeno. Uklidněná pražská města se postavila do čela ostatních královských měst, staroměst­ská kancelář fungovala jako královská a v jejím čele stál kancléř. Městské knihy se staly v období husitství na čas fakticky deskami zemskými.

Královská města se zúčastnila 7. června 1421 sněmu v Čáslavi poprvé jako politický činitel, jako stav, a praž­ská města měla přednost nejen před ostatními městy, ale i před vyššími stavy. Byla vytvořena vláda dvaceti zemských vladařů, do níž se dostali čtyři pražané, spo­lu s šesti měšťany dalších měst. Staroměstští se na pod­zim 1420 zmocnili Vyšehradu a v červnu 1421 i Praž­ského hradu.

Dne 30. června 1421 provedl Želivský převrat a sta­nul v čele spojených pražských měst. Jím dosazená městská rada spojené Prahy měla třicet konšelů, po patnácti z každého města. Sídlem správy byla Staro­městská radnice, do Novoměstské byl umístěn nižší soud. Byly vykoupeny a zrušeny věčné platy na do­mech, avšak zámožní měšťané byli nespokojeni s nad­vládou radikálů a stáli proti ní od počátku v opozici. Želivský se proto dal zvolit nejvyšším hejtmanem obce s právem jmenovat a trestat konšely. Podléhali mu čty­ři hejtmané. Posléze zdánlivě ustoupil do pozadí a na­stolil v Praze otevřenou vojenskou diktaturu hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic.

Tato nehoráznost spolu s nespokojeností s vojen­skými neúspěchy pražské hotovosti vedly k vyhrocení napětí ve městě a k tomu, že spor mezi stoupenci Že­livského a umírněného Jakoubka ze Stříbra byl v únoru 1422 předložen k rozsouzení sboru 19 rozhodčích z řad šlechty a hejtmanů polních vojsko Poněvadž bylo zřej­mé, že velká obec je neklidným elementem a nástro­jem zvůle některých jedinců, byla rozhodčím výrokem její moc omezena a byla dosazena nová městská rada.

   Jejími představiteli byl Želivský 9. března 1422 vylá­kán do Staroměstské radnice a popraven. Jeho smrt vyvolala násilný převrat v Praze a opětné dosazení ra­dikálních konšelů.

Po příchodu Zikmunda Korybuta do Prahy v květnu 1422 byl zvýšen počet radních na 36, polovina konše­lů zasedala na Staroměstské radnici a polovina na No­voměstské radnici. Korybut byl nakonec pro snahy o zvýšení své autority jako zemského správce odvolán. Také mezi pražany a tábory nastaly rozpory. V roce 1423 došlo k volbě zemských hejtmanů pro hájení zem­ského míru a hlavního města, ale obec se opět zmocnila vlády ve městě a zemské vlády nedbala. Jednota praž­ských obcí se pro rozdílné názory rozpadla v lednu 1424. V každém městě byly zvoleny rady – v obou městech osmnáctičlenné. Znamenalo to zmenšení vlivu Prahy nad ostatními městy. Správa Malé Strany byla nejspíš obnovena až roku 1424 po smlouvě Žižky s pány a pražany na Špitálském poli, začala též oprava města. Malostranští byli nejprve podřízeni staroměstské správě (trpitelé Starého Města pražského). Po obnove­ní obce bylo voleno 12 konšelů patrně za přítomnosti Staroměstských.

   1. září 1428 se sešly obce Starého Města a Malé Stra­ny, aby obnovily přátelství. Konšelé obou měst měli držet společné porady, kdo chtěl při zasedání obce mluvit, musel dostat od konšelů slovo. Staroměstští pak v náboženských neshodách vpadli v roce 1434 do Nového Města, které se nechtělo podrobit nové zem­ské správě, a podřídili si je. Tím ztratili radikální táboři a sirotci spojence a cesta k Lipanům byla otevřena.

Než přijali měšťané Zikmunda, nechali si potvrdit svobody. Majestát z 6. července 1435 potvrdil, že žád­ný cizinec, který by nepřijímal podobojí, nesmí být úředníkem ani konšelem. Zikmund zprostil nakrátko Novoměstské závislosti na Staroměstských, ale nezru­šil odvolací soudní povinnost. Sám obnovil rady, do­sadil na Staré Město 18 konšelů a v obou dalších měs­tech 12. Rada zřizovala funkci městského rychtáře z řad měšťanů. Byl nyní jen úředníkem a výkonným orgá­nem rady. Zahájené soudy se nekonaly často, řešily jen záležitosti civilní agendy – převody nemovitostí, a ze sporných jen mimořádné případy. Rychtář rozsuzoval jen záležitosti do výše 10 kop, v policejních a tržních přestupcích a nad obyvateli (lidmi bez měšťanského práva). Rada byla nyní vlastním soudním orgánem a její agenda stoupla.

Správu vesnic, stavební a hospodářské záležitosti vykonával za husitství šestipanský úřad na Starém Městě, Nové Město získalo tento úřad po rozdělení majetku 1429. Také cechmistři získali nižší soudní pravomoc, za husitských válek město spravovalo i po­stranní práva. Perkmistr hor viničných byl připoután k městskému úřadu, stejně jako židovská obec, správa pražského mostu i jeho důchodů.

Albrecht Rakouský se pokusil omezit moc měst a sám dosadil na staroměstskou rychtu jednoho z konšelů, toho rada nechala 24. května 1439 popravit. Za bez­vládí po Albrechtově smrti si pražská města opět upev­nila své výdobytky. Velká obec se svolávala pouze kvůli schvalování městských počtů, purkmistři působili jako samovládci a přestalo obnovování rad.

Při vyjednávání o nového krále stáli Pražané proti Poděbradské jednotě, bránili se volbě zemského správ­ce, který by nad nimi vykonával královská práva, a pro­sazovali korunovaného krále. Sepsali tzv. Soběslavská práva, která vydávali za starodávná práva z doby kní­žete Soběslava, v nichž byla směšována skutečná prá­va s požadavky – zásadami, podle nichž v době bez­vládí zastupuje krále staroměstský purkmistr. Podobné stanovisko zaznělo v dnes již neexistujícím spisu no­voměstském o právech, svobodách, milostech, obda­rováních a ustanoveních Nového Města pražského.

Po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad v září 1448 se si­tuace změnila. Jiří získal měšťany na svou stranu, do­sadil nové rady, které obnovily právní řád. Měšťané však odráželi úspěšně pokusy krále Ladislava Pohrobka o upevnění moci a po jeho smrti prosadili dokonce volbu nového krále ve Staroměstské radnici. S podporou silných pražských měst se pak Jiří z Poděbrad domohl uznání, např. při vzpouře vídeňských měšťanů a rakous­kých stavů, kdy získali Staroměstští a Novoměstští za pomoc od císaře nový erb. Král v nich měl podporu proti pánům a odvděčoval se např. zrušením věčných platů na domech. Po jeho předčasné smrti v roce 1471 byl zvolen králem Vladislav Jagellonský, který slíbil ponechat věci při starém. Již tehdy se začaly objevovat požadavky vyšších stavů na potlačení moci měst.

Navíc v pražských městech začaly rozbroje mezi obcemi a příliš svévolnými radami.Také se prohlubo­valy spory obou pravobřežních měst – o zlatou pečeť, maršálka, šestipanský úřad a titul kancléře. Stejně tak se zhoršovala situace náboženská – rady chystaly pro­následování kališníků. Napětí vyvrcholilo 24. září 1483, kdy byla provedena defenestrace na radnicích. Povstalé obce si zvolily starší hejtmany, jimž odevzdaly pečetidla. Zaútočily na Pražský hrad a obsadily ho, stejně jako Hradčany a Vyšehrad. 6. října uzavřely jednotu na Sta­roměstském náměstí. Byla přijata ustanovení, že členy městské rady vybírají volitelé a cechmistry volí samy cechy. Král Vladislav byl pobouřen, ale příliš slabý a pro neústupnost měšťanů kapituloval. Tyto události před­stavovaly vrchol autonomie měst vůči panovníkovi.

Šlechta, která vystupovala proti městům, vymohla, že navzdory majestátu krále Zikmunda panovník roku 1486 jmenoval podkomořího z rytířstva. Ozýval se požadavek na návrat krále z Uher do Čech. Města ale­spoň prosadila, aby se po smrti krále bez dědiců kona­la volba jeho nástupce opět při sněmu na Staroměst­ské radnici. Při konečných jednáních prosadili měšťané, že podkomořím měl být sice vladyka, ale musel být staroměstským měšťanem (1497).

Po odjezdu krále do Budína šlechta obnovila tlak a vydala v roce 1500 zřízení zemské, které ohrožovalo zisky měst. Král schválil, že města na sněmu mají mít třetí hlas, ale nejednají a hlasují jen ve vlastních vě­cech. Také byla zrušena volba krále na Staroměstské radnici. Praha s 28 městy založila branný spolek k hájení práva svobod. Svár ale přineslo roku 1504 privilegium pro Novoměstské, jímž byla povolena rada s 18 kon­šely, odvolání od soudu nešlo do Starého Města, ale ke králi. V roce 1507 byla vyňata také Malá Strana z moci podkomořího. Protože zároveň král od roku 1502 omezoval moc veliké obce, města v roce 1513 na Staroměstské radnici držela sjezd královských měst. Vzhledem k vzdálení se ze země vydal král v roce 1514 nový volební řád, podle něhož měli být konšelé voleni prostřednictvím volenců za přítomnosti nejvyššího kancléře království (zastupovaného staroměstským kancléřem a předním novoměstským písařem). Toto posílení městské samosprávy bylo dovršeno roku 1517 uzavřením Svatováclavské smlouvy – kompromisem, kte­rý však nezpochybňoval politickou váhu měst s účastí na sněmech, jak ji povolily vyšší stavy roku 1508.

Ale nedůvěra a předchozí snahy vedly pak ke slou­čení pravobřežních měst – k vytvoření jednoty Staré­ho a Nového Města. Zasypaly se příkopy, centrem sprá­vy se stala Staroměstská radnice, na Novoměstskou radnici byly umístěny nižší úřady. Sbor obecních star­ších měl 100 členů, rada 18, došlo ke sloučení kancelá­ře a šestipanských úřadů. Městští rychtáři zůstali dva. Veliké Město pražské zdůraznilo osobu prvního purk­mistra, nazývanou primátorem – představitelem měs­ta. Obec byla svolávána zvoněním, v jednotlivých čtvr­tích fungovali hejtmané, setníci, padesátníci a desátníci. Rada jmenovala úředníky, zřízence, maršálka, radnič­ního hospodáře, služebníky, purkmistra, posly, hlás­né, branné, celné, rourníka, krevního písaře, pohodné­ho a kata. Čestné byly funkce úředníků nad trhy, mlýny, špitály, zádušími, berníků, mosteckých úředníků, po­rybných, perkmistra hor viničných, cechmistrů řeme­sel a živností. V letech jednoty byl pro záležitosti do 100 kop gr. nově založen desetipanský úřad.

Velké slovo měl ve sjednocených městech Pašek z Vratu – konšel a pak primátor. Vedl úřad nepřetržitě 1 rok. Přičinil se o uspořádání městského zřízení. Král Ludvík obnovil spojeným městům radu, ale podmínil její trvání svou vůlí. Vzájemné náboženské neshody utrakvistů, vedených Paškem, s luterány, podporova­nými Hlavsou z Liboslavi, vedly k Paškově diktatuře za pomoci řemeslníků a čeledi. Protivníci byli vypoví­dáni a vyháněni z města. Situace se změnila po nástu­pu Ferdinanda Habsburského v roce 1526. Pašek se sta­věl i proti jeho volbě, odporoval jeho nařízením. Král v roce 1528 zasáhl a jednotu rozdělil, vytvořil a potvrdil dvě samostatné rady. To přijali Novoměstští s radostí. Pašek i kazatel Cahera – administrátor byli vypovězeni pro bouření obce. Města byla samostatná. Novoměst­ští chtěli kancléře – usilovali o zrušení odvolání do Starého Města – a desetipanský úřad. Ferdinand sice uznal pražská privilegia, ale roku 1532 zakázal svolá­vání obcí, i ke schvalování městských počtů, a vypus­til vladislavskou výsadu o svobodné volbě obcí při krá­lově nepřítomnosti v zemi. Malá Strana opět patřila pod vliv podkomořího. Král žádal i obnovu jurisdikce postranních práv. Příliš často vymáhal berně a vojen­skou pomoc proti Turkům. Vztahy mezi městy se za­čaly lepšit a roku 1536 byla uzavřena přátelská smlou­va mezi třemi pražskými městy.Tehdy také skončily již formální zahájené soudy a soudní knihy. Právní pořízení měšťanů se projednávala na radních schůzích. Ferdinandovy snahy se zaměřily na restauraci předhu­sitských poměrů, restauraci katolické církve a zesílení centrální moci.

V roce 1547 nutil Ferdinand Pražany, bez ohledu na zemský řád a stavovská práva, k boji proti protes­tantským knížatům v Říši. Pod tlakem pobouřeného obyvatelstva svolali konšelé zvoněním velikou obec, obce vešly v obrannou jednotu, přidružila se i jiná města a vyšší stavy. Vítězstvím panovníka nad protestanty se situace obrátila. Král přinutil Pražany ke kapitulaci a využil situace k podlomení samosprávy měst. Potla­čil politickou, hospodářskou, finanční a vojenskou moc měst se snahou ukázat, že města nejsou svobodným stavem, ale královskou komorou. Města musela vrátit privilegia, byly zkonfiskovány důchody a městské stat­ky, zabrány zbraně, uloženy pokuty.

Do každého z pražských měst dosadil král šlechtické­ho hejtmana pro dozor ve věcech politických a veřej­ných, dále tzv. královského rychtáře, který seděl v radě a střežil královské zájmy – byl jedním z měšťanů. Král upustil na Starém i Novém Městě od osobního dosazo­vání rady a stanovil k tomu komisaře z řad šlechty. Sta­roměstští ztratili odvolací právo pro jiná města, které bylo převedeno na nově zřízený apelační soud. V hos­podářských záležitostech města řídila česká komora.

Správní organizace byla jinak ponechána beze změ­ny, ale rada se řídila dvojím, na Malé Straně trojím (podkomoří) dozorem. Městské rady se řídily instruk­cemi centrálních orgánů a podléhaly jich dozoru.

Města neměla prostředky. Ferdinand jim navrátil sice některá privilegia a listiny odpouštějící pražským městům vinu, ale to nejvýznamnější nevrátil. Postup­ně vracel zádušní a špitálské platy, nad nimiž si vyhra­dil vrchnost, teprve po dvou letech vrátil Staroměst­ským některé platy a důchody. Teprve roku 1562 přišel větší úspěch, kdy byla Staroměstským vrácena kolatu­ra nad kostely a statky náležejícími záduším. Byly ob­noveny cechy a jejich řády, které byly za účasti rad­ních svěřeny hejtmanům. Radám byla dána možnost volit cechmistry a dohlížet na správu řemesel, cechy fungovaly jako nižší soudní instance. Města měla v náboženských otázkách své zájmy a měla i účast na české konfesi i mezi defenzory, zvolenými stavy pod­obojí k dohledu nad kněžstvem. Císař netrpěl ve měs­tech bratrské kněze a luterány, pouze utrakvisty, a zdů­razňoval nárok na nejvyšší kolátorství podací městských. Města neustále panovníka podporovala fi­nančně. Podpory byly takové, že panovník uznal na oplátku některé nároky. V roce 1577 povolil polovinu odúmrtí a v roce 1584 obnovil vrchnost Nového Města k obecním, zádušním a špitálským statkům. V le­tech 1593 a 1595 připustil, aby si obce i jednotlivci mohli skupovat a dát zapsat do desk zemských statky – tak jako po roce 1366.

Města se při nemožnosti dosáhnout práv královský­mi privilegii obrátila k jiným podkladům městské ústa­vy – k městským právním řádům se snahou o kodifika­ci. V roce 1536 vydal sice Brikcí z Licka městská práva, ale proti nim se zdvihl odpor pro prokrálovské posto­je. Protože se soukromý pokus nezdařil, ozývala se pak často na zemských sněmech nutnost připravit nový zákoník, který by vyjasnil městské právní zásady plat­né pro všechna města. Roku 1579 byla nakonec vydá­na městská práva staroměstského kancléře M. Pavla Kristiána Koldína, který stanovil příslušnost městské­ho soudu a vyjasnil jeho řízení ve věcech civilních i trestních. Pro města přinesl zisk hlavně v otázce ob­nov městských rad, které se děly na návrh odstupují­cích. Bylo zdůrazněno opatrování vdova sirotků, do­zor nad řemesly a živnostmi. To znamenalo posílení autonomie. Byla utužena městská organizace a rada mohla delegovat více své moci na podřízené úřady. Z některých řemesel se vyvinuly delegované soudy ­osmipáni (nad nákladníky piva vaření), právo poříční(plavecké), konířské právo, na Malé Straně úředníci nad stavěními a výchozemi. Jinak stále fungovaly starší úřady, povážlivé bylo jen to, že šlechta kupovala městské domy a měšťanských ubývalo – hlavně na Malé Straně a Hradčanech pod vlivem Rudolfova dvora.

Roku 1610 bylo ustanoveno, že rada má právo zasa­hovat na postraních právech proti nekalé konkurenci a jiným problémům. Tím se dostala tato práva s městy do bližšího kontaktu, stejně jako Židovské město se Starým Městem. Židovské město bylo pokládáno za majetek krále, kde královská komora dosazovala rych­táře a starší – pro soudnictví v menších záležitostech a věcech manželského práva. Jinak vše patřilo před sta­roměstskou radu, v jejíž kanceláři byly vedeny pro Ži­dovské město zvláštní knihy pro trhy s domy, testa­menty aj. Roku 1592 se staly Hradčany královským městem, s radou o 12 konšelech – tzv. Vrchní Město pražské. V roce 1598 byla na potvrzení vydána listina. Celá zá­ležitost byla později zpochybňována nejvyšším pur­krabím a stavy, kteří Hradčany považovali za stavov­ský majetek.

Zeměpanský režim hledal nové cesty, jak zúžit sa­mosprávu. Na počátku 17. století zahájila katolická úřednická prohabsbursky orientovaná šlechta boj se stavovskou opozicí. V důsledku mandátu proti pikar­tům z roku 1602 měli být při volbě rady vyřazeni všich­ni nekatolíci nebo utrakvisté a staroměstský kancléř byl dosazen dvakrát po sobě. Jednotlivým složkám měst­ské správy byly vydávány instrukce a radám dekrety centrálních úřadů. Nejdůležitějším problémem bylo zajištění náboženské svobody. V roce 1609 využila sta­vovská opozice dynastických sporů k podepsání Maje­státu. Města stála na straně opozice. V Praze docháze­lo k nepokojům, v červnu byla svolána hotovost, opozice zvolila direktorium, v němž bylo 10 zástupců měšťanů. Výsledkem jejich jednání byl právě Majestát. Po nástupu krále Matyáše ztratila pražská města na významu, protože dvůr přesídlil v roce 1612 do Víd­ně. V Praze zůstali jen místodržitelé. Neshody pokra­čovaly i při volbě nového krále Ferdinanda II. v roce 1617 a zhoršení situace přinesla i kontroverzní instrukce z téhož roku pro císařské rychtáře, která byla protire­formační a protiměstská. Všeobecná situace vyústila v defenestraci a vzpouře v květnu 1618. Staré rady odstoupily až v roce 1619. Ze starých rad byli pone­cháni jen utrakvisté nebo luteráni, de iure ani nebyly zrušeny úřady císařských (královských) rychtářů a hejtmanů. Byla dohodnuta jednota Starého a Nové­ho Města, ale pro spory se neuskutečnila.

Po bitvě na Bílé Hoře se vrátili do funkcí císařský hejtman a rychtář, purkmistru a radám byla odňata správa důchodů a hospodářství. Kníže Lichtenštejn vydal v roce 1622 instrukce pro hejtmany, purkmistry a rady a městské písaře, které spoutávaly život, řízený napříště jen podobnými nařízeními. Funkce purkmist­ra byla přenesena na primase. Instrukce byla i počátkem protirefor­mace, která spolu s vyšetřováním rebelie, poprava­mi a následnými tresty kompliko­vala život měšťa­nů. V roce 1622 proběhla obnova rady, která naroz­díl od předbělo­horské ponechá­vala ve funkcích jen katolíky. Ná­sledovala další omezení – podle patentu z roku 1624 měli obyva­telé být stejného vyznání jako pa­novník a podle nařízení z let 1627 a 1628 nesměl být nekatolík při­jímán do měst­ského stavu ani zastávat úřad. Obnovené zřízení zemské, vydané roku 1627, potvr­zovalo daný stav, ponechalo sice městům účast na sně­mu, ale pouze s jedním hlasem. Jen zástupci Prahy zde směli sedět. Později jen staroměstský primas nebo kanc­léř mohli vznést přímluvu jménem všech měst. Císařská privilegia vydaná pak k obnově městských práv postavení měst srovnávala. Malá Strana byla vyňata z podkomořské pravomoci, Malostranští si mohli za­čít kupovat svobodné statky. Hradčany získaly práva královského města. Židům byly potvrzeny svobody a možnost kupovat svobodně křesťanské domy na Sta­rém Městě. V roce 1628 byla vrácena správa statků ra­dám – šestipánům, ovšem pod dozorem císařského rychtáře. Koldíno­va práva Obno­vené zřízení potvr­dilo, ovšem nově zavedené písem­né řízení přineslo řadu potíží. Fer­dinand III. chtěl vyrovnání měst­ských práv se zem­ským, ale na do­poručení apelační­ho soudu z roku 1641 vyrovnání nebylo uskuteč­něno. Během tři­cetileté války ne­došlo k žádným změnám, na je­jím konci pak obě pravobřežní měs­ta získala za obra­nu proti Švédům potvrzení privile­gií a polepšený znak. V roce 1649 byl městský úřad povýšen do vla­dyckého stavu, Pražané získali na sněmech sezení a hlas za rytířským stavem, sezení na komorním, dvorském a deskovém soudě a různé hos­podářské úlevy.

Obnovování městských rad mělo čím dál větší in­tervaly, roku 1729 a výslovně pak roku 1737 bylo za­staveno úplně a městské funkce se staly doživotními. Samospráva v tomto období byla již jen zbytkem a ten skončil reformami Marie Terezie. Za její vlády byly v roce 1751 vyňaty Hradčany z podkomořské pravo­moci, roku 1756 byly povýšeny na čtvrté pražské město. Ze samosprávy zůstalo pouze právo měšťanstva, tý­kající se povolávání k městským úřadům, příslušnost k městským soudům, právo rady přijímat nové měšťa­ny, propouštět je, brát obyvatele do ochrany, volit niž­ší instance, cechmistry a inspektory, rozdělovat berně, spolupůsobit při správě městského hospodářství, ve­řejné a politické správě a policii.

   Úpadek hospodářství a problémy správy a soudnic­tví vedly přes dílčí úpravy k úplné reorganizaci, která měla za následek radikální reformu správy, spojenou se sloučením pražských měst.