Židovské město v Praze, pozdější Josefov byla čtvrtí šedivých domů a úzkých uliček. Zeleň se  vyskytovala pouze na Starém hřbitově, v podobě keřů a plazivého břečťanu, stromy zde nerostly; byly tu pouze ty, které kdosi namaloval na zdech. Míst­nosti ve starých domech byly rozděleny čarou nakreslenou křídou na podlaze nebo šňůrou nataženou ve výši hlavy. V každém odděle­ní žila jedna rodina, vše bylo veřejné - nemocní starci, milující se manželé, nevěstky, děti a rodící ženy. Ve výkladech bylo plno obno­šených šatů, starého harampádí, nepojmenovatelných předmětů vyrobených kdysi lidskou rukou. Na každých deset domů připadala jedna synagóga, přestože již dávno nešlo ani tak o město Židů jako o město chudých. Ulice v noci oživovaly září červených světel, kte­rá se od roku 1862 povinně vyvěšovala na dlouhé tyči před nevěstin­ci. Do hřmotu tančíren, křiku opilců a smíchu lehkých žen se z vedlejšího domu mísil zpěv žalmů z úst ortodox­ních Židů, kteří nejdéle odmítali opustit město a při bourání hradeb je ohrazovali alespoň řetězy, aby tak oddělili Hospodinův vyvolený národ od okolního hříšného světa. Skutečně se zdálo, že se píše poslední kapitola tohoto tajemné­ho, bolestného, avšak podivnou silou přitahujícího města. Bohužel, nebylo tomu tak. Při nacistické okupaci Československa v časech druhé světové války se tu odehrála další děsivá tragédie, která předčila mnohé pogromy z dob středověku. Za dozoru příslušníků SS tu byli registrováni Židé z české části Protektorátu před cestou do táborů smrti.

Židovští obchodníci se zde usazovali pravdě­podobně již v 10. století. Připomíná se synagóga na Malé Straně na Újezdě a osíd­lení v prostoru takzvané Vyšehradské cesty. V 11. a 12. století se židovské osídle­ní soustředilo do oblasti mezi dnešní Jungmannovou, Lazarskou a Vladislavovou ulicí na Novém Městě. Zde byl i první židovský hřbitov, založený před rokem 1254 a zrušený v roce 1478. Tato osada postupně zanikla a další centrum se začalo od poloviny 12. století vyvíjet kolem Staré a později i Nové (Staronové) "synagógy, které tvořily jádro budoucího Židovského Města. Již od počátku je nápadným znakem Židovského Města, že je tvořené dvěma půdorysně oddělenými částmi. Židé, kteří přišli nej­dříve, patřili k východnímu ritu a obsadili okrsek kolem takzvané Staré školy, poblíž křesťanského kostela sv. Ducha. Ten je oddělo­val od Židů, kteří přišli o něco později od západu a soustředili se kolem Nové synagógy, později zvané Staronová. Ve 13. století se vývoj židovské osady na delší dobu uzavírá. Roku 1234 bylo ohrazeno Staré Město a do svých hradeb pojalo i židovské osídlení, O čtyřicet let později byla židovská osada nazvána V Židech a nedlouho potom i ohrazena. Získala určitou omezenou pravomoc, vznikalo tu skutečné Židovské Město, nikoli bezprávné ghetto, i když jeho privilegia nebyla nikdy taková, aby je ubránila před po­gromy. Přesto však status pražské židovské osady je svým způsobem ve středověku ojedinělý. Město má své teritorium, školy, vlastní vězení pro menší přestupky, soudní tribunál a později i radnici. Oproti minulé době, kdy byli Židé postaveni téměř na roven křesťanským kup­cům, je od 13. století jejich soukromý i hospodářský život výrazně omezován. Roku 1215 prohlásilo papežské nařízení Židy za vězně, otroky a majetek panovníka. Z hlavy každého Žida se platí daň podobná dani horní či mincovní, zvaná židovský regál. Židům je vyhrazeno pouze jedno zaměstnání - obchod s penězi. Nesou to zpočátku těžce, neboť nejen pro křesťany, ale i pro ně je lichva potupné zaměst­nání. Na zname­ní, že se živí lichvou, museli nosit Židé označení - žlutou hvězdu a špičatou čepi­ci s kuličkou. To však nebyl křesťanský vynález, neboť první potupná odlišení zavedli již v 7. století muslimové.

Přes veškeré pronásledování měli Židé ve středověku velmi vý­znamnou hospodářskou funkci, protože ani tehdejší život se bez obchodu s penězi neobešel. Přílišné pronásledování Židů snižovalo množství regálu, a proto král Přemysl Otakar II. Vydává roku 1254 zákony na ochranu Židů. Bojuje v nich proti hanobení židovských hřbitovů i proti pomluvě, že Židé potřebují ke svému ritu křesťan­skou krev. Bohužel, tyto předsudky se udržely až do 20. století. I Karel IV. potvrdil stará židovská privilegia, ale záhy po jeho smrti, v roce 1389 o velikonocích, zažilo město obrovský pogrom. Ještě v 19. století se ukazovaly ve Staronové synagóze zdi potřísně­né krví zavražděných. Zajímavým způsobem se snažilo s židovským problémem vypořádat husitství. Jakoubek ze Stříbra v traktátu „O lichvě" tvrdí, že pramenem nepřátelství křesťa­nů vůči Židům je to, že Židé nemohou pracovat jako křesťané. Je proto třeba jim umožnit řemeslnou práci a zemědělství. Od té doby skutečně počínají pokusy oby­vatelů Židovského Města o získání řemeslných znalostí a cechovních práv, naráže­jí však na odpor křesťanských cechů a jsou až na výjimky do poloviny 16. století neúspěšné.

Největší rozkvět zažilo město v době císaře Rudolfa II. Díky bohatství Mordechaje Maisela a moudrosti rabbiho Lowa se staví no­vé synagógy, začínají vzkvétat řemesla a velmi roste věhlas pražské talmudistické školy. Zároveň však vzrůstá nevraživost katolické církve. Roku 1561 je vydán mandát, že Židé musí povinně jednou týdně navštěvovat jezuitská kázání. Mnozí odmítli, mnozí tam ze strachu chodili, ale před kázáním si zalévali uši voskem. Roku 1694 byl zavražděn židovský chlapec Šimon Ábeles, který přestoupil ke křesťanství. Církev využila této příležitosti k silné protižidovské propagaci. Mrtvola Ábelesova otce obviněného z vraždy byla smýká­na až za městskou bránu, tam mu bylo vyrváno srdce a tělo bylo rozčtvrceno. Krutě byly trestány přestupky Židů, kteří neměli u soudu rovná práva s křesťany.

V 17. století již nestojí domy v Židovském Městě volně, ale v souvislé uliční frontě. Nastává výrazné přelidnění i přesto, že se až do poloviny 19. století směl že­nit a mít děti pouze nejstarší syn v rodině. Na. rozdíl od křesťanského města byly v Židovském Městě nejhonosnější a nejbohatší domy u hradeb i před hradbami a nikoli v centru ghetta, neboť v blízkosti Starého Města byla výhodnější pozice pro obchodování. Roku 1689 město vyhořelo, bylo však znovu obnoveno. Nebezpe­čí požáru v těsném prostoru neustále stoupalo, proto museli být Židé velmi dobrý­mi požárníky. Často nezištně pomáhali hasit požáry i v křesťanském městě, větši­nou za sklenici vína a „za žemličku".

Obtížná doba nastala za Marie Terezie, která roku 1744 rozkázala vyhostit Židy z Prahy. Až do roku 1749 zůstalo město téměř pusté a Židé si založili novou osadu v Libni. Nakonec se přece jen mohli vrátit. Naopak syn Marie Terezie, císař Josef II., se zasloužil o velké zmírnění neplnoprávného postavení Židů. Nechal odstranit hanlivá žlutá znamení, dovolil jim přístup k řemeslům, umění a vědám, mohli navštěvovat gymnasia a universitu. Velmi zvýšilo jejich prestiž to, že mohli vstupovat do vojska. Souběžně s tím nastalo poněmčování Židů, kteří do této doby většinou mluvili česky. V 19. století přelidněnost Josefova, jak bylo město na počest císaře Josefa nazváno, velmi vzrostla. Špatné hygienické podmínky spolu s bídou byly příčinou 40-ti procentní úmrtnosti. Bohatí Židé se odstěhovali a na jejich místa přišla křesťanská chudina. Z bývalého ghetta se stávalo místo chudých a kriminálních živlů. Proto byl 11. února 1893 vyhlášen asimilační zákon. Celý židovský okrsek i část Starého Města byly během dvaceti let zbourány. Z 31 uliček a dvou náměstí je nyní na stejné ploše 10 ulic a místo 288 do­mů je jich pouze 83. 

Staronová synagoga na rohu Červené a Pařížské ulice je nejstarší dochovanou pražskou synagogou a patří k nestarším zachovaným židovským modlitebnám v Evropě. Původně se jmenovala Nová, aby se odlišila od Staré školy v dnešní Dušní ulici. Když však v 17. Století byla postavena v Široké ulici jiná velká synagóga a byla nazvána Nová, začalo se této říkat Staronová. Je opředena mnoha legendami, podle jedné z nich je postavena z kamenů zni­čeného jeruzalémského chrámu, které sem přinesli zbožní Židé, podle jiné je sem přenesli sami andělé. Na půdě synagógy se údajně nacházejí zbytky Golema. Budova má strohý vzhled typický pro ranou gotiku. Vznikla v letech 1270-1280 a patří k nejstarším gotickým stavbám v Čechách. Pravděpodobně byla stavena cisterciáckými řemeslníky či stavební hutí, která současně stavěla Anežský klášter. Po schodech vstoupíme do předsíně přiléhající z boku k hlavní­mu dvoulodí. Od sedmnáctého století zde byly umístěny pokladnice pro výběrčí židovské daně. Vstup do hlavní prostory synagógy tvoří gotický portál s překrásným tympanonem zdobeným reliéfem vin­ných listů a hroznů. Reliéf má symbolický význam a znázorňuje 12 izraelských kmenů jako 12 větví téhož kmene. Vlastní modlitebna udivuje svou rozlehlostí. Obdélný prostor je rozdělen dvěma pilíři do dvou gotických lodí. Pilíře nesou pětidílnou klenbu zakončenou zdobnými konzolami. 

Na rozdíl od katolických kostelů, kde se ke svorníku na stropě sbí­hají většinou pouze čtyři žebra, má jich Staronová synagóga pět. Podle legendy je to tak proto, aby klenba nevytvářela na stropě křesťanský symbol kříže. Ve skutečnosti spočívá původ pětidílné klenby v cisterciácké architektuře. Ve středu modlitebny obehnané gotickou mříží z 15. století stojí řečniště (almemór) s pultem pro předčítání Tóry. Tóra, prvních pět knih Starého zákona, byla uchovávána ve zdobné schránce zvané aron ha-kodeš. Toto nejposvátnější místo synagógy stojí u východní stěny, obdobně jako křesťanské oltáře. Tóra byla Královnou moudrosti. Ručně se opisovala na pruh pergamenu, který se navíjel na dřevěný válec se zdobným držadlem. Nesměla být poskvrněna, opisovač nesměl nikde udělat chybu, protože v Tóře se neopravovalo. Při bohoslužbách byl odkryt chrámový koberec před schránkou, Tóra byla vyňata a přenesena do almemoru. Předčítající se jí nesměl dotýkat rukama, ale pouze stříbrným ukazo­vátkem. Celý svitek se přečetl během jednoho židovského roku. Po ukončení bo­hoslužby byla opět zavinuta a ozdobena drahou korunou, aby byl zdůrazněn její královský původ. Byla-li Tóra poškozena, bývala zabalena a obřadně pohřbena v synagóze či na hřbitově. Kolem stěn jsou umístěna sedadla, která se dědila z generace na generaci a musela se platit. Sedávali v nich jen muži. Ženy měly přístup do synagógy pouze v den své svatby a jinak sledovaly čtení z Tóry okénkem z boční chodby - galérie. Sedadlo napravo od schránky na Tóru je zdobnější než ostatní. Podle legendy právě zde sedával moudrý rabbi Low. Malé okénko uprostřed východní stěny sloužilo k přesnému určování ranního rozbřesku. Ranní modlitby nastaly ve chvíli, kdy jím do synagógy vešly první paprsky slunce. K zajímavostem synagógy patří ještě obrovská korouhev. Jde o historický prapor Židov­ské obce, užívaný na základě privilegia, které obci udělil císař Karel IV. 

Vedle Vysoké synagógy stojí nejstarší zachovaná židovská radnice na světě, postavená rovněž na náklad Mordechaje Maisela stavitelem Pankratiem Roderem. Původně měla i stejné jednoduché stěny jako vedlejší synagóga. Po požáru v roce 1689 by­la obnovena v barokním stylu a v letech 1763-1765 se přikročilo k rokokové přestavbě.  Vznikla tak v ghettu celkem neobvykle hra­vá a půvabná stavba, ozdobená navíc ochozem s bohatou rokokovou mříží a bání s lucernou, ozdobenou na vrcholu židovskou hvězdou. Na věži vidíme dvoje hodiny z roku 1764. Jedny jsou klasické s řím­ským ciferníkem, druhé, ty známější, mají číslice hebrejské a ručič­ky otáčející se v protisměru. Než vejdeme do ulice U židovského hřbitova, všimneme si ještě parčíku před Staronovou synagógou. Zde stávala pověstná krčma Denice, kterou navštívil fran­couzský básník Guillaume Apollinaire. Možná právě zde jej napadly verše z jeho proslulého Pásma:„ ... podoben Lazaru, kterého světlo drtí, pozpátku točí se ru­čičky hodin v židovské čtvrti."    Ulice U Židovského hřbitova měla kdysi jméno Hampejzská, ne­boť v ní byly nejméně dva velké nevěstince. Po pravé straně, těsně před vchodem do Starého židovského hřbitova, stojí Klausová sy­nagoga. I na stavbě této synagógy se v 60. letech 16. sto­letí podílel Mordechaj Maisel, tentokrát spolu s rabbim Lówem a Elieserem Aškenazim. Stavba se skládala ze tří malých budov zva­ných klausy.  V první byla proslulá talmudistická škola rabbiho Lowa, v druhé vlastní synagóga a ve třetí nemocnice, pravděpodobně i s lázní. Po požáru v roce 1689 byla přestavěna a do dnešní podoby přeměněna v osmdesátých letech minulého století. V synagóze je nyní umístěna expozice starých hebrejských tisků a rukopisů.  

Napravo od vchodu na hřbitov stojí obřadní pohřební síň, přestavěná roku 1906 v novorománský hrádeček. Nyní je rovněž využita jako výstavní síň. My však již vstoupíme na Starý židovský hřbitov, kterému se říká Beth-chaim, Dům života. „Á tak sešlé a rozbité náhrobní kameny leží nakupeny v hustém nepořádku, jakoby pokáceny a zpřeházeny zápasícím davem pod zemí," napsal tentokrát spíše vážně a s údivem anglický humorista Jerome Klapka Jerome roku 1900 při návštěvě Starého židovského hřbitova. Skutečně, první, co upoutává návštěvníka, je nepřehled­né nakupení náhrobních stél, které se naklánějí, některé zpola anebo téměř zapadlé do země, zatímco jiné ční rovně k nebi. Nedo­statek místa byl hlavní příčinou tohoto podivného nakupení. Na po­měrně velmi malé ploše je totiž pohřbeno místy až v šesti vrstvách kolem 20 000 příslušníků židovské víry. Samotných náhrobků je vidět asi 12 000.

V 15. století bylo v těchto místech několik roztroušených hřbi­tůvků, brzy však byly sceleny v jeden. Rozsah dnešního hřbitova zhruba odpovídá jeho rozsahu ve středověku. Hřbitov byl sice tři­krát rozšířen, ale vždy jen o malý kousek země; charakteristickým rysem Židovského Města byl nedostatek místa jak pro živé, tak pro mrtvé. Jelikož podle židovské víry kosti pohřbených musí zůstat le­žet v zemi a nesmí se jimi hýbat, nezbylo nic jiného než na hřbitově zakládat další a další vrstvy. Pohřbívalo se podle židovského ritu bez rakví a mělce do země. Poslední pohřeb na Starém židovském hřbitově se konal roku 1787. Od této doby se pohřbívalo na starém hřbitově na Žižkově u dnešních Mahlerových sadů a později na židovském hřbitově na Olšanech. Přesto však dodnes jezdí na Starý židovský hřbitov mno­ho návštěvníků uctít i několikasetletou památku svých přímých předků.

Zajímavé jsou symboly vytesané na náhrobcích. Kromě obecných symbolů vinného hroznu či piniové šišky, které znamenaly plodnost a píli, jde v prvé řadě o označení příslušnosti ke kněžskému rodu kohenů (žehnající ruce - mezi ukazováčkem a prostředníkem je mezera, ostatní prsty jsou u sebe) či chrámových služebníků levitů (konvice). Znak koruny je výrazem učenosti mužů, znalců Tóry. Někdy jsou znázorněna reliéfem i jména - Lowlvem, Hirschjele něm, dále kapr, liška, medvěd, kohout a další. Některé symboly označují ještě i povolání zemřelého, například krejčovské nůžky, lékárnický hmoždíř, lékařská pinzeta. Na rozdíl od většiny jiných židovských hřbitovů nacházíme zde i reliéfy zobrazující lidskou po­stavu. Aby však kameníci neporušili náboženský zákaz zobrazování lidí (bylo by to bráno jako zpupná snaha napodobit Boží stvoření), byly vědomě zobrazovány nedokonale. Naznačovalo se tak, že šije člověk vědom svých chabých sil. Některá lidská zobrazení mají vý­znam symbolický: malé dívky s rukama přiloženýma ke klínu sym­bolizují nenaplněné ženství, Adam a Eva v ráji pravděpodobně uka­zují na stav blaženosti.

Kroky všech směřují k tumbě pověstného rabbiho Lówa, Tento moudrý muž žil v letech 1520-1609. Narodil se v Poznani, dlouho působil i v Mikulově. Je znám jako náboženský filosof, proslulý uči­tel a vědec. Jeho styky s císařem Rudolfem II. uváděné v legendách nejsou doloženy, zato je však pravděpodobné, že se stýkal s dán­ským astronomem Tycho Brahem, který v Praze žil. Jeho působení je opředeno mnoha pověstmi, avšak golemovská legenda, která je nejznámější, se na rabbiho Liiwa začala vázat až v l i), století, Rozší­řila se hlavně díky tajemnosti a bizarnosti pražského Židovského Města. Hned vedle náhrobku rabbiho Lówa leží úzký náhrobek jeho vnu­ka. Podle legendy si přál být pohřben vedle svého děda, avšak neby­lo zde místo. Když zemřel, posunul se prý náhrobek rabbiho Lowa stranou, takže se vnukovo přání mohlo splnit. K zajímavým náhrobkům patří i vznosná tumba se šlechtickým znakem, určená pobělohorskému zbohatlíkovi a prvnímu Židovi po­výšenému do šlechtického stavu Jakubu Baševimu. Ten však říze­ním osudu a v důsledku intrik, které sám pomáhal osnovat, zemřel nakonec v Kolíně a v tumbě byla pohřbena jeho žena Hendel. Podle legendy tu odpočívá polská královna, která před smrtí přestoupila na židovskou víru, aby mohla být pohřbena na pražském hřbitově.

V Maiselově ulici stojí Maiselova synagoga (čp. 63/10). Byla po­stavena na náklad bohatého primase Židovského Města Mordechaje Maisela vletech 1590-1593. Šlo o výstavnou renesanční budovu, v níž byly poprvé umístěny i tribuny pro ženy. Renesanční ghetto to­tiž dovolilo přístup do modlitebny i ženám. Synagóga byla bohužel několikrát přestavována a krácena. Dnešní novogotická podoba po­chází z přestaveb v šedesátých letech minulého století a z počátku století dvacátého. Nyní je zde umístěna zajímavá expozice synagogálního stříbra.

V Široké ulici u hřbitovní zdi stojí starobylá Pinkasova synago­ga, která patří  k nejstarším v ghettu. Je to nejcennější re­nesanční stavba Židovského Města, významná zejména interiérem se zachovanou studnou s rituální lázní (mikve). Byla založena ro­ku 1479 rabínem Pinkasem a přestavěna jeho vnukem. Často býva­la zaplavována, a proto prodělala několik úprav. V roce 1960 zde byl otevřen po celém světě známý památník obětí nacismu. Na stěnách jsou napsána jména všech 77 297 umučených Židů z Čech a Moravy. Tento tragický seznam pravděpodobně tvoří nejobsáhlejší pohřeb­ní nápis na světě. 

Vrátíme-li se Širokou ulici zpět až za Pařížskou třídu, spatříme po levé straně zdobenou budovu Španělské synagogy. Název pochází z poslední přestavby z druhé poloviny 19. století, při které byly k výzdobě použity motivy ze španělského maurského paláce Alhambry. Původně tady stávala Stará škola, nejstarší synagóga v Praze, patřící Židům východního ritu. Mnohokrát byla přestavována. Zajímavé je, že v ní byla v roce 1837 zavedena první reformovaná židovská bohoslužba. Poprvé v židovské modlitebně zde byly instalovány varhany a prvním varhaníkem se stal skladatel české hymny František Škroup. Od roku 1960 je zde umístěna ojedinělá sbírka synagogálních textilií.

Nejmladší synagoga Židovského města byla postavena v roce 1868 v maursko-španělském slohu na rohu ulic Dušní a Vězeňské. Synagoga vyrostla na místě kde stávala nejstarší synagoga Prahy Stará škola, zvaná též Templ. Její vznik se datuje do přelomu 11. a 12. století, kdy si zde založili osadu židé původem z Byzantské říše. Jejich komunita se však nikdy nespojila s ostatní pražskou komunitou. I to byl důvod pro výstavbu vlastní synagogy. Tato skutečnost se v průběhu staletí odrazila i v názvu dvou hlavních svatyň obou židovských obcí, tedy Staré školy a Staronové synagogy. Židé od Staré školy užívali až do 17. století poněkud odlišný bohoslužebný řád od řádu souvěrců od Staronové synagogy a charakterem byl blízký pravidlům Židů sefardských. Právě Židé ze Španělska se poté co je počátkem 16.století vypudila Isabela Kastilská přišli v malých skupinkách do Prahy. Jako svůj stánek dostali tuto Starou školu, která se od té doby nazývala také Španělskou synagogou. V roce 1837 došlo v této synagoze jako v první v Praze k zavedení reformované bohoslužby. Když stará budova přestala kapacitně vyhovovat, přikročilo se tedy roku 1868 k nové stavbě v maurském slohu. Španělská synagoga byla na tehdejší dobu technicky velmi dobře vybavené. Musela mít velmi dobrou akustiku, protože se zde provozovala chrámová hudba a zpěv. Ředitelem kůru byl počínaje rokem 1836 František Škroup, autor hudby k české hymně.  Jednopatrová Španělská synagoga vystavěná podle projektu Vojtěcha Ignáce Ullmanna a Josefa Niklase má centrální čtvercový půdorys s kopulí nad ústředním prostorem. Ze tří stran jsou vestavěny galerie na kovových konstrukcích otevřené do hlavní lodi. Ve východní stěně synagogy se nachází kruhové okno a tradičně také schrána na Tóru, aron ha-kodeš. Dominantou celého interiéru je štuková zlacená a polychromovaná arabeska, která se inspiruje islámskými interiéry ze španělské Alhambry. Budova má bohaté barevné vitráže. V r. 1935 přistavěl architekt Karel Pecánek v jižním křídle moderní objekt zvaný Zimní synagoga. V současné době se v synagoze nachází expozice Židovského muzea, představující historii Židů v Čechách a na Moravě od židovské emancipace do roku 1945 a navazuje tak na expozici v Maiselově synagoze. Součástí sbírek je také stříbrný poklad z českých a moravských synagog, v galerii v zadním traktu se konají krátkodobé umělecké výstavy s židovskou tematikou. Dále je zde k vidění synagogální textil a rovněž se zde pořádají koncerty vážné hudby. Každou sobotu se zde konají bohoslužby. Je velmi oblíbeným cílem turistů ze Španělska.

Stará škola bývala duchovním centrem Židů východního ritu. Ti žili přísně odděleni od Židů ritu západního, kteří se soustřeďovali kolem Staronové synagogy. Až neustálé pronásledování spojilo obě samostatné Osady. Synagoga byla několikrát přestavěna a v roce 1867 zbořena. Na jejím místě pak v roce 1868 vyrostla nová modlitebna v pseudorománském slohu podle projektu Ignáce Ullmanna a Josefa Nicklase, štuková výzdoba je z let 1882-83. Synagoga má centrální půdorys s kopulí nad ústředním prostorem.  Za okupace sloužila paradoxně jako skladiště věcí uloupených českým Židům. V roce 1998 vyvrcholila dvě desetiletí trvající rekonstrukce a synagoga byla opět zpřístupněna veřejnosti.